Je celkem málo známé, že k největším výrobců vlajek nejenom u nás, ale v celé Evropě, patřily textilní továrny rodiny Liebiegů. Bratři Franz a mladší Johann, rodáci z Broumova, nejdříve zřídili v Liberci obchod s textilní metráží. V roce 1822 získali licenci na obchod se střižním zbožím a založili firmu Gebrüder Liebieg, do které později vstoupila i jejich sestra Paulina. Krátce na to roku 1828 koupili bývalou clam-gallasovskou manufakturu se starou přádelnou a barevnou příze v Josefínině údolí na okraji Liberce. K manufaktuře přináležel veliký pozemek, na kterém později vyrostla věhlasná textilní továrna, jedna z největších v rámci Rakousko-Uherska.
Původní barvírnu příze nechal postavit majitel libereckého panství hrabě Kristian Clam-Gallas již v roce 1806 a vlastnil ji společně s jistým Antonem Frankem, který se staral o obchod a barvířem Karlem Settelem, jenž měl na starost výrobu. Barvírnu později odkoupila pražská bankovní firma Karl Balabene, která manufakturu pronajala Josefu Kittelovi z Liberce. Když se pak banka Balabene rozhodla na jaře roku 1828 textilku prodat, bylo o ní hned několik zájemců, mezi nimiž byli i liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové. Do Prahy se vydal Johann zvláštní bryčkou najatou na liberecké poště ihned jakmile se o prodeji dozvěděl. Cestoval celou noc se zálohou v portmonce a čekal před otevřením kanceláře, aby ostatním zájemcům vypálil rybník. Liebiegové zaplatili Balabenům 18.500 zlatých a položili tak základ budoucího textilního impéria.
Zdroj: Wikiwand.com, https://bit.ly/3EeC3yg
V roce 1831 však Franz Liebieg (1799 - 1878) onemocněl tuberkulózou a kvůli zdlouhavému léčení na jihu Evropy byl nucen společný podnik opustit. Rok na to se jeho bratr Johann oženil a část tučného manželčina věna použil na vyplacení Franzova podílu. Počátkem čtyřicátých let se však Franz Liebieg na tolik zotavil, že mohl začít s vlastním podnikáním.
V roce 1843 zakoupil ve Vesci u Liberce (dnes Liberec 25) přádelnu s mlýnem, kde začal budovat vlnařskou firmu, zaměřenou na vlněné látky a orleán a zřídil zde i textilní tiskárnu. Pracovalo tu na 300 lidí. O dva roky později,
v roce 1945, přesunul sídlo firmy do Vídně. Poznatky o nových textilních produktech a trendech získával, stejně jako jeho mladší bratr Johann, při zahraničních cestách po Francii a německých oblastech. Firma Franze Liebiega začala, snad jako první v Čechách, s produkcí vlněných šátků a přikrývek. Kromě toho ve své tiskárně vyráběla tištěné kašmíry. A odtud již bylo blízko také k výrobě tištěných vlajek a praporů.
Franz Liebieg, zdroj: Moravská galerie,https://bit.ly/3EFzx5p
Roku 1860 Franz Liebieg rozšířil svoji firmu o objekt mlýna v obci Boleslav u Frýdlantu, kde vybudoval přádelnu příze a prádelnu vlny. V této továrně pak vyráběl potřebnou přízi do vlněných šátků, šál, plédů a přikrývek. Tou dobou se k otci Franzovi přidali jako společníci ve firmě také jeho dva synové Franz a Ferdinand. Od roku 1864 začali s modernizací provozu a instalací mechanické tkalcovny. Továrnu ve Vesci rozšířili ještě o mechanickou přádelnu a zavedli tzv. umělou vlnu, jejíž výroba byla tehdy v monarchii pouze ve dvou firmách.
Vlevo továrna v Boleslavi u Frýdlantu, vpravo továrna ve Vesci u Liberce - stav r. 1900 a uprostřed původní továrna ve Vesci
Zdroj: viděno na Aukru
Podle zápisu ve firemním rejstříku u c. k. Obchodního soudu ve Vídni byla firma FRANZ LIEBIEG majitelem státní tovární licence na tisk a barvení vlněného
a bavlněného zboží v Liberci. Své výrobky, zejména potištěné látky, vyvážela do severní Evropy, na Blízký východ, do Mexika a Jižní Ameriky. To již továrny FRANZ LIEBIEG zaměstnávaly okolo 2500 osob.
Od roku 1872 vystupuje firma již pod názvem “Franz Liebieg & Comp.”, neboť do vedení nastoupili synové zakladatele. V roce 1909, když zemřel třetí a nejmladší
z nich Ludvík, byl podnik převeden na akciovou společnost. Transformaci společnosti iniciovala Ludvíkova manželka, protože v rodině už nebyl žádný mužský pokračovatel. Po válce pak tovární objekty firmy na území Československa dostaly jiné určení.
VÝROBA VLAJEK A PRAPORŮ VE FIRMĚ FRANZ LIEBIEG
Součástí sortimentu firmy byly vlajkové látky (vlněná praporovina) a hotové prapory. Když se liberecký magistrát obrátil s žádostí o rozpočet na výrobu praporů
a praporoviny, dostal od firmy "Wollwaarenfabrik Franz Liebieg & Comp." dopisem ze dne 11. června 1906 cenovou nabídkou na zhotovení hotových praporů
a praporových látek. Do města měl totiž o 10 dní později přijet sám císař Franz Josef I. na návštěvu výstavy, kterou zorganizovali čeští Němci jako "Deutschböhmiche Ausstellung 1906". Podle poznámky na dopise lze usuzovat, že bylo rozhodnuto koupit: 18 ks černožlutých praporů s orlicí v rozměru 600x100 cm a 16 ks týchž
v rozměru 800x100 cm. Dále se jednalo ve stejných rozměrech a počtech o městské prapory a ještě po 240 metrech černého a žlutého sukna (zřejmě pro dekoraci radniční budovy).
Dopis firmy FRANZ LIEBIEG libereckému magistrátu ze dne 11. 6. 1906 s cenovým rozpočtem za prapory a vlněnou praporovinu
Zdroj: SOkA Liberec, f. Archiv města Liberec, ka 282, sign. Gd 134/6 Kaiserbesuch 1906, údaje o zdroji laskavě poskytl Ing. A. Brožek
Použití objednaných praporů a praporoviny na radniční budově v červnu roku 1906 zachycuje fotografie průčelí liberecké radnice níže. Z kočáru sestupuje zády k fotografovi císař FJI. Vchod do radnice je po obou stranách vyzdoben v rakouských červeno-bílo-červených barvách a na snímku v levém horním rohu je zachycena i černo-žlutá korouhev s orlicí.
Zdroj fota: https://www.liberecvminulostiasoucasnosti.cz/l/kopie-z-liberecke-vystavni-trhy/
O dvacet let později dne 2. června 1926 odeslal J. Jelínek Hospodářské správě Pražského hradu svůj nabídkový katalog vlajek jako Generální zastoupení a výhradní velkoprodej praporů a praporových látek J. Jelínek, Liberec. Zastoupeným výrobcem byla firma FR. LIEBIEG, a. s., Liberec.
Ukázka z katalogu J. Jelínka, výhradního prodejce praporů a praporoviny výrobce FR. LIEBIEG, a. s., Liberec
Zdroj: Archiv Pražského hradu, S 1253/41, Standarta prezidenta republiky
Zajímavý doklad o výrobě vlajek a praporů v liberecké firmě FRANZ LIEBIEG, již jako akciové společnosti, přináší přísně důvěrný "Oběžník" Prezídia zemského úřadu
v Praze z roku 1929, adresovaný přednostům všech okresních úřadů a policejním složkám. Oběžník uvádí, že firma Fr. Liebieg, a. s. v Liberci vyrábí státní vlajky
a prapory "s vetkaným malým státním znakem". Prezídium pak požadovalo zákaz výroby a prodeje státních vlajek a praporů, na nichž byl reprodukován malý státní znak. Podle policejních zjištění měla liberecká firma k podpoře prodeje vydávat v mnohatisícovém nákladu ilustrovaný katalog a propagační materiály v češtině
a němčině a to s uvedenou státní vlajkou se znakem. V březnu 1927 bylo údajně prodáno několik tisíc kusů asi 250 obchodníkům. Město Praha si prý vyžádalo nabídku na 1000 kusů těchto „vylepšených“ exemplářů.
I když se v oběžníku Prezídia zemského úřadu v Praze o firmě J. Jelínek nic nepíše, je zřejmé, že se jedná o její katalog, kterým byl vlajkový trh zaplaven.
Zdroj: NA, f. MVI-SR, ka 1266, sign. 9/37/2, poskytl Ing. A. Brožek
Johann Liebieg (1802 - 1870), po rozchodu s bratrem Franzem, v roce 1833 zvětšil zakoupenou továrnu tak, že ještě téhož roku v ní pracovalo až 300 zaměstnanců na 72 mechanických, 141 ručních stavech a také na 18 tiskařských stolech. Na volných pozemcích okolo původního objektu v Josefově Dole u Liberce totiž vybudoval prostory k zušlechťování vlněného zboží včetně tiskárny.
V roce 1845 ještě dále významně rozšiřuje svoji libereckou továrnu, modernizuje zařízení barvíren, sušáren, střihacích
a tiskařských strojů a dalšího vybavení. Vyrábí se zde desítky různých druhů polovlněných látek a vlněných tkanin jako merino a další. Při rozšiřování sortimentu zavedl Johann Liebieg ještě potištěné šátky, šály a ubrusy. Potiskování vlněných látek mělo u Liebiegů letitou tradici.
Liebiegova expanze se neomezovala pouze na Liberec. Roku 1845 založil přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. V roce 1851 koupil tkalcovnu a přádelnu vlny v Mildenavě. K továrně ve Svárově nechal v letech 1852 až 1854 vystavět přádelnu v nedalekých Haraticích a v roce 1861 započal se stavbou velké přádelny bavlny
v Železném Brodě.
Johann Liebieg byl prototypem tvrdého a dravého kapitalisty. Začínal údajně s podomním prodejem. Přivydělával si pašováním zboží přes česko‑slezskou i rakousko‑pruskou hranici, za což byl chycen a odsouzen k pokutě. Cestoval po Evropě, zejména Anglii, Francii a Německu a zabýval se průmyslovou špionáží. Na své zaměstnance byl tvrdý, v jeho továrnách se pracovalo 13 i 15 hodin denně za velmi nízkou mzdu. Vedlo to až ke známé "Svárovské stávce" (v roce 1870), při které bylo zastřeleno 7 dělníků. Na druhou stranu dával práci až 5300 lidem, vytvářel jakýsi sociální systém, stravování, vzdělávání, jesle, domov důchodců a důchodový systém. Stavěl domy a byty pro zaměstnance. Přispěl k rozkvětu města a regionu a zařadil se během několika let mezi nejzdatnější průmyslníky Habsburské monarchie.
Zdroj obrázku: Commons Wikimedia, https://bit.ly/3Gu0FG1
Tkaný obraz Liebiegových továren ke 100. výročí založení firmy
Zdroj: Libea, s. r. o., Liberec
VÝROBA VLAJEK A PRAPORŮ VE FIRMĚ JOHANN LIEBIEG
Zvláštní specialitou v rámci Liebiegovského koncernu, známou po celé Evropě, se staly vedle ručně tištěných módních látek, šátků a šál, také výroba praporoviny a hotových praporů. Výroba vlajek a praporů pokračovala ve firmě JOHANN LIEBIEG & COMP. také v dalších generacích po zakladateli. Inzerát v Bundes Kalender z roku 1931 zmiňuje tištěné státní, národní a městské prapory.
Inzerát z Bundes Kalender 1931, poskytl Ing A. Brožek
Podobně jako inzerát z Compassu z roku 1936 uvádí na předním místě jako specialitu firmy již hedvábnou vlajkovinu a hedvábné barevné a potištěné vlajky.
Inzerát z Compassu z roku 1936, poskytl Ing. A. Brožek
Liebiegova továrna platila za jednoho z největších výrobců vlajek. Vyráběla jak vlajky státní a národní, tak vlajky městské, firemní, spolkové, pro kluby a organizace. Klubové vlajky si měl u této firmy objednat např. i Český veslařský klub Odra Hrušov. Podle dochovaného zápisu z valné hromady klubu konané 21. prosince 1924 o to požádal kapitán klubu (zdroj: Archiv města Ostravy, nezpracovaný fond ČVK Odra Hrušov, zápisy z valných hromad - poskytl Ing. A. Brožek).
Po nástupu Hitlera získala obrovskou zakázku na výrobu praporů s hákovým křížem. Pikantní je, že k tomu měl v té době dát souhlas československý stát. V září
a říjnu 1938 se vlajky začaly hromadně vyrábět a prodávat také německému obyvatelstvu v Československu. Patrně z té doby pochází dochovaný exemplář signovaný firmou „JOHANN LIEBIEG A COMP., REICHENBERG SUDETENLAND“ na obrázku níže. Tou dobou již stál v čele firmy JOHANN LIEBIEG
& COMP. baron Theodor von Liebieg, vnuk zakladatele.
Vlajky s hákovým křížem signované firmou "JOHANN LIEBIEG & COMP., REICHENBERG SUDETENLAND
Zdroj: Petr Hrach, Liberecké listy, listopad - prosinec 2014
Dodnes lze nalézt tyto vlajky na zahraničních aukcích. Tak třeba britská aukční síň Anderson & Garland vydražila "Reichskriegsflag" (imperiální válečnou vlajku)
v rozměru 133x198 cm za 380 liber (tj. přibližně 10.000,- Kč). Podobně Gettysburgské muzeum historie v Baltimoru prodalo ve svém shopu tuto vlajku v rozměru 150x250 cm, označenou "KR FL" (Kriegs Flag) a signovanou "JOHANN LIEBIEG & COMP., REICHENBERG SUDETENLAND". Vlajka údajně pocházela od amerického veterána, který ji přivezl do USA jako válečnou trofej.
Označení říšských vlajek z období 2. světové války z produkce liberecké firmy JOHANN LIEBIEG & COMP.
Zajímavý svým obsahem je dopis adresovaný dne 7. 8. 1939 z firmy JOHANN LIEBIEG & COMP. primátoru Jablonce n. N., ve kterém sděluje: “Stále máme skladem větší množství městských vlajek Jablonce vytištěných z čisté vlny, které bychom Vám rádi nabídli, protože v budoucnu již používání vlněných látek pro vyvěšování domovních a městských vlajek nebude povoleno.” Copak asi bylo důvodem zákazu používání vlněných vlajek? Zřejmě již přechod na řízené válečné hospodářství, kdy vlna byla více potřeba do vojenských uniforem.
Zdroj: scan dopisu primátorovi Jablonce nad Nisou ze 7. 8. 1939 poskytl Ing. A. Brožek
Informaci o tisku vlajek Liebiegovou firmou v Liberci uvádí také Ing. Josef Jiránek ve svém článku Prezidentská vlajka v našem městě, Vlastivědné čtení
o Královédvorsku, srpen 2021, ISSN: 2570-6330. Firma měla tištěnou prezidentskou vlajku nabídnout Pražskému hradu ještě před 2. sv. válkou, ale byla odmítnuta. Bohužel autor článku neupřesňuje, o kterou Liebiegovu firmu se jedná, zda Franze nebo Johanna Liebiega.
Ignaz Klinger (1814 - 1872) založill svoji firmu necelých 30 km severně od Liberce v Novém Městě pod Smrkem v roce 1839. V roce 1850 dodával již svoje tkaniny po okolí Liebiegovi do Liberce, Smithovi do Českého Dubu, Blaschkovi do Hodkovic, ovšem také do Vídně a Německa.
Pro Klingera pracovalo 1500 domácích tkalců, sám provozoval nejdříve ruční, později mechanické stavy a předení příze. Po smrti zakladatele převzali firmu synové Oskar a Edmund, ke kterým se pak přidal i nejmladší Ottomar. Na vrchol se firma dostala začátkem 20. století, kdy Klingerové zaměstnávali asi 3200 dělníků. Firma tak zaujímala významné místo mezi vlnařskými podniky v Rakousko-Uhersku. Svoje tkaniny Klingerové exportovali nejen po Evropě, ale i do zámoří. Během hospodářské krize však firma upadla do ztráty a tak v roce 1933 byl nucen vnuk zakladatele Oskar junior rodinný podnik prodat firmě LANEX, A. G.
Za 2. sv. války se výroba podniku přeorientovala na potřeby válečného průmyslu. Bývalá Klingerova továrna v Novém Městě pod Smrkem tak byla zapojena do válečné produkce tkaním látek na šití vězeňských "mundúrů" a svojí tiskárnou při výrobě vlajek pro Kriegsmarine a Wehrmacht.
Zdroj foto https://prazdnedomy.cz/domy/majitele/detail/5615
Poválečný vývoj novoměstské textilky vedl nejdříve k národní správě a znárodněný podnik byl zapsán ve firemním rejstříku pod českým názvem "Ignác Klinger, akciová společnost". Dne 24. 10. 1945 byl závod začleněn do Českých vlnařských závodů (ČVZ) s ředitelstvím v Liberci, ale při reorganizaci v roce 1949 se novoměstský závod stal hlavním závodem národního podniku Novana. V roce 1952 však byla Novana likvidována a byla začleněna do n. p. TEXTILANA, Liberec.
Druhá polovina vzorkovnice (vlajkového tabla) signálních vlajek z Klingerovy továrny, odhadem rok 1941
Zdroj: Severočeské muzeum, Liberec, foto poskytl Ivan Rous
VÝROBA VLAJEK V NÁSTUPNICKÉM PODNIKU TEXTILANĚ
Po válce došlo ke konfiskaci majetku nepřátel republiky podle Košického vládního programu ze dne 5. 4. 1945 a dekretů prezidenta Edvarda Beneše ze dne 28. 10. 1945. V poválečných letech nastal rovněž odsun Němců. Na 10 let se tak prakticky zastavila liberecká tiskárna, protože tiskařství a potiskování textilu je vysoce kvalifikovaná profese. Provoz ručního tisku se obnovil až po příchodu nových lidí s odborným vzděláním.
Nástupnickou firmou po konfiskované JOHANN LIEBIEG & COMP. se po organizačních peripetiích stala Textilana. V hlavním libereckém závodě zůstaly po původních majitelích z tiskařských technologií tiskárny válcová, filmová a ruční. V 60. letech minulého století došlo k předání tiskárny do závodu v Novém Městě pod Smrkem. Liberecká tiskárna se svým náročným ručním tiskem byla zrušena. Značná část ručních tiskacích forem se podle pamětníků prodávala na topení. Nakonec část byla vyvezena do Rakouska, část exportoval Tuzex a část skončila jako artefakty řemeslného umění ve starožitnostech. Po zásahu památkářů byl zbytek forem přestěhován do novoměstského závodu na půdu, kde údajně měly zůstat až do konce.
Dřevěná ruční tiskařská forma ze sbírky Libey Popis na zadní straně jedné tiskařské formy, foto poskytla paní Helena Š.
Ve výše zmiňovaném článku Ing. Jiránek uvádí, že v květnu 1947, kdy zřejmě Pražskému hradu došly předválečné zásoby prezidentských vlajek, poptal Hrad jejich výrobu v národním podniku Textilní tiskárny, úpravny a barevny - TIBA, Dvůr Králové n. L. Z podniku TIBA přišla odpověď, že vlajky nevyrábí a doporučili obrátit se na České vlnařské závody v Liberci, dříve firma Johann Liebieg. V průběhu roku 1948 byly České vlnařské závody přejmenovány na n. p. TEXTILANA se sídlem v Liberci. Zde vyrobili tiskařské formy, které kombinovaly ruční tiskařské formy a ploché filmové šablony. Hrad údajně vždy za tiskařské formy platil a tudíž byl i jejich majitelem.
Tiskařské formy (štočky) a sítotisková filmová šablona pro tisk prezidentské vlajky z období 1948 - 1952, Sbírka Pražského hradu (Zdroj 2 - 4)
V pozdějším vývoji Textilana svůj textilní tisk soustředila do závodu v Novém Městě pod Smrkem, který se proslavil především tiskem vlněných šátků. Posledním vedoucím výroby závodu Textilany v Novém Městě pod Smrkem, před jeho uzavřením v roce 2003, byl Ing. Pavel Smutný, který zavzpomínal: “Vlajky jsme tiskli na plochém sítotiskovém poloautomatu od firmy Buser, tedy jen ve velkých sériích. Měli jsme vlastní výrobu šablon, tiskli jsme na 100% polyesterový osnovní úplet Zapra přímo disperzními barvivy...” Přidal také vzpomínku na největší vlajkovou zakázku Textilany z doby po rozdělení Československa: “Po vzniku samostatné Slovenské republiky a přijetí zákona o povinném celoročním vyvěšování státních vlajek na všech úřadech a školách, jsme celé Slovensko vybavili jejich státními vlajkami. Pak se zakázka několikrát opakovala, protože vlajek byla velká spotřeba.”
Ovšem podobné zakázky nebyly a kusové a malosériové výrobě nemohla Textilana konkurovat menším, pružnějším a především levnějším výrobcům. To se již ovšem začalo smrákat nad celým závodem v Novém Městě pod Smrkem, který skončil stejně jako liberecká Textilana zbouráním.
Zdroje:
1) Ing. Josef Jiránek, Prezidentská vlajka v našem městě, Vlastivědné čtení o Královédvorsku, srpen 2021, ISSN: 2570-6330
2) Registratura uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, uloženo pod signaturou HS20078a-01
3) Registratura uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, uloženo pod signaturou HS20078a-02
4) Registratura uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, uloženo pod signaturou MG-1897
5) Archiv Pražského hradu, S 1253/41, Standarta prezidenta republiky
