CO SE STALO S MOVITÝM MAJETKEM GINZKEYŮ A MALLMANNŮ PO KONFISKACI

Letošní Vratislavický zpravodaj č. 4 až 7 přinesl ve své obrázkové příloze řadu fotografií ze sbírky Severočeského muzea zobrazujících interiéry obývané do konce
2. světové války továrnickými rodinami Ginzkeyů a Mallmannů vlastnících vratislavickou firmu IGNAZ GINZKEY, Teppich und Decken Fabrik, Maffersdorf.

Fotografie se pravděpodobně týkají zejména tzv. "Dolní vily", která byla zbourána v 60. letech při výstavbě nového provozu Kovral. Podobně honosně však byla zařízena i "Horní vila" (dnešní zdravotnické středisko), "zámeček" v zámeckém parku nebo "lovecká chata" u Hamerského jezera. Nelze pominout vybavení pracoven
a kanceláří budovy ředitelství a zejména sbírky firemního muzea. Člověk si nemůže nepoložit otázku "Co se stalo se vším tím movitým majetkem Ginzkeyů
a Mallmannů?", který musel mít mnohdy charakter uměleckých a kulturních památek.

Gobelíny, koberce, obrazy, nábytek, svítidla a další zařízení v interiérech "Dolní vily" zakladatele továrny Ignaze Ginzkeye, zdroj: Vratislavický zpravodaj 2024/4

Luxusní nábytek, koberce, stříbrné a porcelánové nádobí, zdroj: Vratislavický zpravodaj 2024/5

Polychromovaná madona ve vile ve Vratislavicích, zdroj: Vratislavický zpravodaj 2024/5 a foto z interiéru chaty Willyho Ginzkeye v Hamru na Jezeře, zdroj: Vratislavický zpravodaj 2024/7

Projekt Ústavu dějin umění AV ČR

Ústav dějin umění Akademie věd ČR se v minulé dekádě zabýval v rámci výzkumného projektu osudy movitého majetku kulturní povahy, který byl konfiskován v roce 1945 na základě dekretů prezidenta republiky občanům německé národnosti v severočeském regionu. Závěry svého výzkumu pak publikoval kolektiv autorů v roce 2018 v publikaci KONFISKOVANÉ OSUDY. Vedle německé šlechty si autoři všímají 10 německých podnikatelských rodin a rodů z regionu severních Čech. Mezi nimi je
i rod GINZKEYŮ a MALLMANNŮ, velkovýrobců koberců ve Vratislavicích nad Nisou.

Konfiskace majetku Ginzkeyů a Mallmannů

Majetek Ginzkeyů a Mallmannů byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Krátce po skončení války vedli továrnu dosavadní majitelé,
v červenci 1945 však již bylo německé vedení sesazeno. Následně Ministerstvo průmyslu Československé republiky zavedlo do majetku firmy I. GINZKEY výměrem ze dne 5. září 1945 národní správu a řízení podniku se ujal sbor národních správců Ing. Bohuslav Jičínský, JUDr. Ing. Ivan Jež a Jan Hlavík. Hlavním národním správcem byl určen Ing. Bohuslav Jičínský, v té době současně ředitel firmy Klazar v Brně. S platností od 1. 1. 1946 byl pak ustaven národní podnik TOKO.

Průběh a naplnění konfiskace movitého majetku však zdaleka nebyl tak jednoznačný. Vedle továrních objektů byly ve Vratislavicích  čtyři vily nacházející se v bezprostřední blízkosti areálu továrny. Nejstarší byla tzv. Dolní vila, vystavěná pro Ignaze Ginzkeye v šedesátých letech 19. století. Na konci války v roce 1945 tuto vilu obývali nevlastní bratři Alfred a Egon Mallmannovi s rodinami. Dále se v areálu nacházela tzv. Horní vila, postavená v roce 1880 pro Ignaze Ginzkeye mladšího (1851-1895). Po jeho předčasném úmrtí zde nejspíš pobývala jeho žena Helena  Ginzkeyová, rozená Suessová s dcerami Nelli a Cristou. Kdo ve vile pobýval po smrti Heleny (1908) nevíme. Třetí vila, tzv. zámeček byl vystavěn architektem Hansem Grisebachem pro nejmladšího syna zakladatele továrny a to Alfreda Ginzkeye (1866-1911). Ne náhodou tou dobou Grisebach projektoval také budovu Severočeského průmyslového muzea
v Liberci. Na konci války obýval zámeček Alfredův syn Heinrich (zvaný Heinz) se svojí rodinou. Na okraji zámeckého parku, v blízkosti zámečku, stála
(a dodnes stojí) vilka, kterou obývala údajně Ada (?) Ginzkeyová. Je zajímavé, že o této vilce a Horní vile se prý dokumentace ke konfiskaci z neznámých příčin nezmiňuje.

Začátky konfiskace v roce 1945

Pověřenec Státního památkového úřadu Jaroslav Dědina provedl prohlídku zámečku a Dolní vily Alfreda Mallmanna již v červenci 1945. Na místě měl zjistit, že část vybavení zámečku byla někdy během války soustředěna do dvou uzamčených místností. Těsně po osvobození se měli do těchto místností vloupat totálně nasazení Poláci ubytovaní v nedalekém táboře. Dle Dědinova hlášení však ve vile i tak zůstalo značné množství předmětů, které nebylo možno pro nedostatek času prohlédnout. Při nejbližší příležitosti měly být převezeny do budovy libereckého muzea. Dosud se však o tomto převozu nepodařilo nalézt žádné doklady a je možné, že k němu vůbec nedošlo.

Podle protokolu o prohlídce továrního muzea a Dolní vily Alfreda Mallmanna ze dne 12. 7. 1945 měl být Alfred Mallmann prohlídce osobně přítomen. Vila Alfreda Mallmanna byla dosud velice dobře zachovaná, což bylo jistě způsobeno tím, že ji po celou válku obýval její majitel s rodinou. Dědina zde našel mnoho cenných předmětů, které však ve své zprávě příliš nekonkretizuje. Zmiňuje pouze perský koberec, který měl pocházet z 16. století, renesanční plastiku Madony a polychromovanou norimberskou dřevořezbu. Vila měla být v dohledné době zinventarizována, ovšem příslušné dokumenty opět chybí. Zmiňovaný koberec měl mít milionovou hodnotu, ovšem někdy v době mezi Dědinovou prohlídkou v červenci 1945 a jarem 1948, kdy Vratislavice navštívil 
J. Scheybal, zmizel neznámo kam. 

Bohatá sbírka koberců v továrním muzeu firmy I. GINZKEY, zdroj: Muzeum Libea

Dne 21. 7. 1945 navštívil Dědina opět Vratislavice nad Nisou jako doprovod delegace Ministerstva zemědělství, která objížděla Liberecko, aby zde vybrala mobiliář pro zařízení ministerských kanceláří. V „zámečku“ si vybrali pouze šest koberců. Více předmětů je zaujalo v Mallmannově vile, a to nejen pro jejich ministerstvo. Tehdy bylo rozhodnuto, že koberce z vratislavické továrny a historické gobelíny poputují na Pražský hrad, umělecká díla do Národní galerie
a některé kusy budou využity k vybavení místností Kanceláře prezidenta republiky. O konkrétních vybraných předmětech bohužel rovněž není dochován žádný doklad či seznam a chybí i záznam o jejich odvozu.

V toku červencových dní roku 1945 stojí za to na tomto místě zmínit, že dne 25. 7. 1945 zemřel Alfred Mallmann. Již od roku 1945 se traduje, že spáchal sebevraždu. Jeho syn Wilhelm Egon Mallmann ve svých vzpomínkách uvádí, že příčinou úmrtí jeho otce byl infarkt, což měl potvrdit i přivolaný lékař. Wilhelm se však na konci války nacházel v britském zajetí v Korutanech a jeho svědectví je tak problematické.

Alfredův mladší bratr Egon Mallmann opustil  Vratislavice v listopadu a unikl do Rakouska. Říkalo se, že mu k útěku i s částí rodového majetku pomohla tři nákladní auta americké armády. Nelze však vyloučit, že jde pouze o tradovanou spekulaci.

Pokračování konfiskace po roce 1945

V roce 1946 převzala zámeček nástupnická firma TOKO, které sloužil jako ubytovna zaměstnanců. V únoru roku 1948 vypukl v horním patře požár, který zničil celou střechu i s věží. Mnohem horší následky na objekt měl však zásah hasičů, v jehož důsledku bylo zničeno téměř veškeré zařízení budovy. Podle účedního dopisu z 24. 3. 1948, asi měsíc po požáru, prohlédl vilu pověřenec Národní kulturní komise Josef Scheybal . Ten shledal zámeček v dezolátním stavu: "Dnes jest to strašidelná polozřícenina. Na parketách haly jest jezero vody, krásné štuky opadávají, všude suť, ohořelé trámy apod. Člověk by plakal, když vidí, co se z krásného milionářského sídla během necelých tří roků stane." Příčina požáru nebyla nikdy zjištěna. Tradovalo se, že těsně před požárem někdo odvezl ze zámečku větší množství předmětů. Pravděpodobnější však je, že v té době už odtamtud nebylo příliš co odvážet.

Scheybal uvádí: „V bezprostřední době porevoluční přijel tam s nákladními auty pověstný ministerský rada Mareček, který jménem presidenta republiky
a předsednictva vlády odvezl veliké množství nábytku, uměleckých předmětů i předmětů běžné potřeby do Prahy.“ Zřejmě tím měl na mysli onu delegaci
z Ministerstva zemědělství. V pracovním deníku J. Scheybala byl dále nalezen záznam z 9. 8. 1948, ve kterém zmiňuje, že některé kusy byly věnovány britskému a americkému vyslanci.

Mobiliář z ostatních ginzkeyovských a mallmannovských vil byl neznámo kdy a neznámo kým uložen na jejich půdách a ve sklepích. V úřední korespondenci Zdeňku Wirthovi Scheybal píše, že předměty jsou ve velmi špatném stavu, a pokud nebudou v brzké době převezeny a řádně uskladněny, hrozí jim nenávratné zničení. Také uvádí, že v nedávné době byly na jedné půdě v areálu továrny objeveny ukryté „rozměrné obrazy“. Všechny Scheybalovy zprávy jsou však zcela nekonkrétní, a to nejen co se týče daných předmětů, ale i objektů, z nichž měly pocházet.

V létě roku 1948, již byla část konfiskátů z Vratislavic uložena v různých skladištích. Dřevořezby se nacházely ve sběrně na zámku Sychrov a část obrazů
z vyhořelého „zámečku“ byla uskladněna u Místního národního výboru ve Vratislavicích. Při jejich prohlídce však Scheybal zjistil, že jsou v důsledku požáru
v havarijním stavu. Protrhány, plné sazí a stop po hašení. Ty, které bylo ještě možno považovat za cenné, měly být převezeny do sběrny na zámku Hrubý Rohozec. Stříbrné předměty byly uloženy ve zvláštním skladišti Fondu národní obnovy v Liberci.

Hubené výsledky konfiskace movitého majetku

V březnu 1950 přijeli do Vratislavic a do Liberce zástupci Národní kulturní komise (Zdeněk Wirth, Bedřich Hirsch, Josef Scheybal a Otakar Řehořek), aby prohlédli dva nejobsáhlejší sklady a vytřídili zde předměty, které byly následně prohlášeny za státní kulturní majetek. Teprve z těchto eliminací se dochovaly dva seznamy.

V prvním z nich jsou zaznamenány předměty vytříděné ze skladiště firmy TOKO, n. p. v Proseči nad Nisou. Pod svozovou značkou GCMV je zde uvedeno celkem 306 předmětů, které jsou i relativně dobře popsány. Největší část seznamu tvoří obrazy, kterých je v něm zachyceno 56 kusů. U většiny však nejsou uvedeni ani autoři, ani předpokládaná doba jejich vzniku, a to ani u obrazů odhadnutých na nejvyšší cenu. Další početnější položkou je nábytek, jehož bylo zaznamenáno 44 kusů a 30 kusů plastiky. Ostatní typy předmětů, jako například osvětlovací tělesa, zrcadla či bohoslužebné náčiní, jsou zastoupeny v jednotkách. Největším překvapením je malé množství koberců a gobelínů, kterých bylo vytříděno pouze devět. Nachází se však mezi nimi francouzský gobelín o rozměrech 260 x 105 cm s motivem stromů
s ptáky v parku, který měl pocházet z 18. století.

Druhý seznam obsahuje mobiliář vytříděný ze skladu liberecké oblastní úřadovny Fondu národní obnovy. Ten nese svozovou značku GCM a zde je zahrnuto  236 předmětů a 167 svazků knih. V tomto seznamu jsou zachyceny drobnější předměty ze stříbra, postříbřené mědi, skla a porcelánu. Kromě toho jsou v něm uvedeny několikery hodiny, celkem devět relikviářů z 18. a 19. století, pacifikál z první poloviny 19. století a bronzová monstrance z doby kolem roku 1800. Na rozdíl od prvního seznamu jsou zde u téměř všech položek poznamenána i jejich původní inventární čísla, ze kterých vyplývá, že zástupci NKK vybírali z více než pěti set předmětů.

Většina mobiliáře zajištěného ve Vratislavicích byla později převezena do sběrny na zámku Sychrov. Ačkoli k těmto převozům neexistují žádné doklady, značky GCM a GCMV figurují v seznamech sychrovských svozů a část předmětů z těchto majetkových podstat se dodnes nachází v depozitářích na Sychrově. Co se týče dalšího umístění vratislavických mobilií, s jistotou lze vystopovat pouze jeden rokokový dámský psací stůl, který byl použit k instalaci na zámku Veltrusy.

Část majetku byla restituována

Prostřední ze tří synů zakladatele vratislavické továrny - Willy Ginzkey se v roce 1919 podruhé oženil s nizozemskou mezzosopranistkou Julií Culp (1880–1970), zvanou „holandská slavice“. Po smrti Willyho v roce 1934 se Julia natrvalo usadila ve Vídni. Kvůli svému židovskému původu však musela po anšlusu Rakouska uprchnout. Vrátila se do Nizozemí, které však o dva roky později Němci obsadili. Julii a její sestře Betsy se podařilo válku přežít v úkrytu v Amsterdamu. Po válce se již do Československa nevrátila. Pokusila se však domoci navrácení alespoň části svého majetku. Z dochované dokumentace bohužel není možné jednoznačně zjistit, nakolik byla tato její snaha úspěšná.

Z korespondence Z. Wirtha a J. Scheybala lze soudit, že se Julii podařilo získat neobvykle velké množství předmětů, ve srovnání s jinými případy restitucí. Obvykle byly žadatelům vráceny pouze předměty charakterizované jako rodinné památky. Důvod je zřejmý – byl jím Juliin židovský původ. Bohužel však nemáme k dispozici žádný ucelený seznam požadovaného či navráceného majetku. Z. Wirth v korespondenci pouze povšechně jmenuje gobelíny, koberce a nábytek a z kontextu vyplývá, že se jednalo o předměty ze skladiště FNO v Liberci.

Předmětem restitučních jednání se stalo i 69 předmětů, které v roce 1945 zapůjčil Úřad předsednictva vlády americkému velvyslanci Laurenci Steinhardtovi. Ten byl roku 1948 vyzván, aby tyto předměty podle seznamu identifikoval a vrátil. Podařilo se mu však dohledat pouze 24 předmětů, neboť seznam, který měl k dispozici, byl velice neurčitý a předměty nebyly nijak označeny. V roce 1948 byl Steinhardt jmenován americkým velvyslancem v Kanadě a své pražské působiště tedy opustil.

Zdroj: Konfiskované osudy, Kristina Uhlíková (ed.), kolektiv autorů, 2020, Artefakctum