Na webu Muzeum-Libea jsme již zmiňovali Dekret Josefa II. o nošení cechovních praporů ze dne 16. května 1781, který je nejstarší doposud zjištěnou legislativní normou upravující používání vlajek a praporů na území Čech. Tento dekret reagoval na tehdejší praxi, kdy cechy při procesích (např. o Božím Těle) nosily nadměrné a těžké korouhve. Císař z bezpečnostních důvodů striktně omezil jejich velikost a nařídil pořízení menších, které by byl schopen nést jeden muž.
V průběhu 19. století lze vypozorovat další nařízení týkající se zneužívání zemských barev. Šlo o české zemské bílo-červené bikolory. Bylo zakázáno vyvěšovat zemské prapory způsobem, který by demonstroval odpor proti centralizované vídeňské vládě. Prapory podléhaly policejnímu dohledu. Historická praxe kontroly a omezování českých zemských barev se v Habsburské monarchii opírala o systém ministerských nařízení a policejních dekretů z let 1848–1852 a následně z roku 1915.
Ministerské nařízení a dvorské dekrety z let 1848–1849
Po porážce revoluce v roce 1848 a s nástupem tzv. Bachova absolutismu začalo rakouské ministerstvo vnitra vydávat výnosy omezující symboly, které měly „politický charakter“. České zemské barvy (bílá a červená) byly tehdy chápány jako manifestace českého státoprávního programu a snahy o autonomii. Policejní aparát nařizoval odstraňování těchto praporů z veřejných prostranství, pokud vyjadřovaly odpor k centralizované říši.
Císařský patent a nařízení o státních barvách (černo-žlutých)
Panovnická moc prosazovala jako jediné legitimní politické barvy černo-žlutou kombinaci habsburské dynastie a rakouského císařství. Jakékoliv nadužívání zemských barev, které by konkurovalo nebo demonstrovalo odpor vůči celoříšským symbolům, bylo na základě policejních a guberniálních nařízení posuzováno jako rušení veřejného pořádku či protistátní projev.
Císařské rozhodnutí a vyhláška ministerského předsedy z roku 1915
Snaha regulovat a kontrolovat zemské symboly vyvrcholila během první světové války. Klíčovým pramenem v závěru monarchie se stala vyhláška c. k. ministerského předsedy ze dne 3. listopadu 1915, vydaná na základě císařského rozhodnutí z 11. října 1915. Tento dokument přesně definoval, jak mají vypadat znaky a barvy jednotlivých zemí (včetně definitivního pokusu vyřešit spory o moravské barvy). Zároveň restriktivně určoval, kde, jak a za jakých podmínek se tyto prapory smí vyvěšovat, aby nedocházelo k jejich zneužívání k protirakouským demonstracím. Tyto restrikce byly včleněny do tehdejších předpisů o právu shromažďovacím a spolkovém, podle nichž podléhala jakákoliv vnější symbolika (prapory, kokardy, stuhy) schválení a dohledu c. k. policejních úřadů a okresních hejtmanství. Úřady měly pravomoc zakázat vyvěšení zemských barev, pokud by to mohlo vést k „pobouření lidu“ nebo „ohrožení veřejného pokoje“.
K otázce o vyvěšování praporů přinesl deník Moravská orlice ze dne 14. 6. 1915 tyto zajímavé dobové informace:
"Vzhledem k četným dotazům, jaké prapory dlužno při událostech pro naši vlast zvláště radostných vyvěsiti a po kterou dobu má výzdoba trvat, sdělujeme na základě informací, došlých z příslušného místa, následující:
1. Prapory buďtež v prvé řadě v barvách rakouských (černo-žluté), pak v uherských barvách (červeno-bílo-zelené), v moravských zemských barvách (žluto-červené) a v barvách našich věrných spojenců Německa (černo-bílo-červené) a Turecka (červené s bílým půlměsícem a bílou hvězdou).
2. Vyvěsí-li se prapory v barvách jiných korunních zemí, dlužno v každém případě též říšskými barvami (černo-žlutou) zdobiti, jelikož samotné vyvěšení praporu v barvách některé korunní země snadno by mohlo býti pokládáno za demonstraci proti barvám říšským.
3. Prapory vyvěsiti dlužno ve městech pokud možno na každém domě. Nedostatečná výzdoba některého města, části města atd. musila by se považovati za nedostatek vlasteneckého smýšlení obyvatelstva. V menších obcích nutno prapory zdobiti nejméně obecní dům, farní budovu, školu atd.
4. Pokud se týče doby, po kterou zůstanou prapory vyvěšeny, je výzdoba po 48 hodiny dobou asi nejpřiměřenější. Ostatně mohou se soukromé osoby, pokud se týče trvání výzdoby, říditi budovami veřejnými. V každém případě dlužno však se vyvarovati, aby prapor, jak se často z pohodlí neb zapomětlivosti stává, zůstával příliš dlouho vyvěšen.
5. Státní budovy vyvěšují prapory pouze za zcela zvláštních příležitostí na vyšší rozkaz; tato okolnost není však nikterak překážkou, aby obyvatelstvo při radostných příležitostech z vlastního popudu výzdobu svých domů neprovedlo."
Vexilologická legislativa První Československé republiky (1918 - 1938)
Vznik samostatného státu přinesl nutnost ukotvit státní symboliku v ucelených zákonech. Zákon č. 252/1920 Sb., o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti poprvé oficiálně definoval podobu československé vlajky s modrým klínem a určil, že její poměr stran musí být striktně 2:3 a klín musí sahat přesně do poloviny délky.
Zákon č. 125/1927 Sb. ze dne 14. července 1927 o organisaci politické správy reformoval vnitřní správu První československé republiky zavedením zemského zřízení a zrušení župního systému. Jeho přímý vztah k používání vlajek se projevoval v praxi následovně:
1) Represivní nástroj proti zneužití symbolů: Podle článku 3 mohl okresní nebo zemský úřad trestat jakékoliv „nepřístojné jednání“, kterým se rušil veřejný pořádek. To zahrnovalo hanobení státní vlajky, její vyvěšování k provokačním účelům nebo její užívání protistátními skupinami.
2) Zákazy cizích a zemských symbolů: Zemské úřady zřízené tímto zákonem vydávaly prováděcí výnosy, které v dobách zvýšeného napětí omezovaly či zakazovaly vyvěšování jiných než státních vlajek (např. německých nacionálních vlajek v pohraničí nebo historických zemských vlajek).
3) Finanční a vězeňské sankce: Pokud někdo porušil nařízení politických úřadů týkající se vlajkové výzdoby, hrozila mu pokuta od 10 Kč do 5 000 Kč nebo vězení od 12 hodin do 14 dnů.
Zákon č. 269/1936 Sb., o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů přísně reagoval na radikalizaci německé menšiny a zneužívání symbolů (např. hákových křížů). Zákon výslovně zakázal jakékoliv užívání státní vlajky, které by se jevilo jako nevhodné, nepřiměřené nebo projevující neúctu. Omezil užívání cizích symbolů a veřejné vyvěšování jiných než státních vlajek, pokud by ohrožovalo veřejný klid, pořádek nebo integritu republiky.
Některá nařízení a vyhlášky v období Protektorátu Čechy a Morava (1939 - 1945)
1) Vyhláška Zemského úřadu v Praze ze dne 27. 11. 1939
Zemský úřad v Praze. Z. II-3503/49-1939
VYHLÁŠKA
Ode dne 15. března 1939 náležejí Čechy a Morava k území Velkoněmecké říše a vstoupily jako autonomní součást „Protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu. Z toho plyne samozřejmá povinnost také všeho obyvatelstva Protektorátu i neněmecké národnosti vzdávati symbolům Německé říše povinnou čest.
O tom, kdy a jakým způsobem se tato pocta vzdává, platí tyto zásady:
1) Zdraviti jest říšské vlajky, prapory a standarty německého vojska, dále prapory a standarty, jichž podstatnou součástí jest skobový kříž, a to tehdy, jsou-li používány oficielně (slavnostně vztyčovány, neseny v čele pochodujícího vojska, v průvodech a pod.), zejména říšskou brannou mocí, říšskými úřady a orgány, německou národněsocialistickou stranou dělnickou, jejími součástkami nebo připojenými svazy.
2) Říšské symboly zdraví obyvatelstvo neněmecké národnosti dosud obvyklým způsobem, t. j. zaujetím důstojného soustředěného postoje a sejmutím pokrývky hlavy. Při tom se každému ponechává na vůli, chce-li pozdraviti také vztyčením pravé paže.
3) Pozdravu uvedeného pod bodem 2. nutno použíti také při veřejném hraní nebo zpívání říšských hymen (píseň „Deutschland, Deutschland über alles“ a 1. sloka písně Horst-Wesselovy).
Proti těm, kdož by, nedbajíce obsahu této vyhlášky, jakýmkoliv způsobem projevili neúctu k uvedeným symbolům a hymnám Velkoněmecké říše a porušili tak veřejný klid a pořádek, bude přísně zakročeno podle zákona.
V Praze dne 27. listopadu 1939.
Zemský presidenta:
Bienert v. r.
Vyhláška Zemského úřadu v Praze ze dne 27. 11. 1939
2) Vyhláška Ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 1940
Vyhláška podepsaná ministrem vnitra generálem četnictva Josefem Ježkem zakazuje s odkazem na zákon č. 125/1927 "nositi říšskou a národní vlajku, říšskoneměcké prapory, standarty a jiné symboly při projevech, průvodech a pod. k účelům demonstračním".
Vyhláška ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 1940
Vyhláška Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 27. října 1947
Vyhláška podepsaná primátorem JUDR. Václavem Vackem upozorňuje obyvatelstvo Prahy k dodržování pravidel vyvěšování státních vlajek a zdůrazňuje, aby vyvěšované "vlajky a prapory byly vždy naprosto čisté, nevybledlé a nepotrhané".
Vyhláška ÚNV hl. m. Prahy, 1947
Zákon č. 163/1960 Sb., o státním znaku a o státní vlajce nahradil meziválečné předpisy. MJ. ukládal národním výborům povinnost vychovávat občany k úctě ke státní vlajce a kontrolovat její správné užívání. Zákon nařizoval striktně dodržovat rozměry a barevné odstíny. Úřady měly povinnost zajistit vyřazování poškozených nebo vybledlých vlajek.
Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech ČR definuje podobu současné české vlajky.
Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR stanoví povinnosti pro státní instituce i běžné občany.
1) Povinné dny vyvěšení: Státní úřady, školy a soudy mají zákonnou povinnost vyvěsit státní vlajku v dny státních svátků. Výzdoba musí začít zpravidla v 16:00 hodin dne předcházejícího a skončit v 8:00 hodin dne následujícího.
2) Pravidla hierarchie (čestné místo): Vyvěšuje-li se česká vlajka s jinými (např. vlajkou EU nebo kraje), musí vždy viset na nejčestnějším místě (při pohledu na budovu zcela vlevo nebo uprostřed).
3) Zákaz svislého převracení: Při svislém zavěšení (na způsob korouhve) musí být bílá barva vždy vlevo a modrý klín musí směřovat dolů.
4) Zákazy poškozování: Na vlajku je přísně zakázáno umísťovat jakékoliv texty, obrazy, stuhy či odznaky a nesmí se svazovat do růžice.
Za porušení těchto pravidel hrozí finanční pokuta v rámci přestupkového zákona.
