TOVÁRNA NA VLAJKY, TRHÁRNA A KUNSTWOLLEFABRIK

Objekt dnešní Továrny na vlajky - Libea č. p. 534 v ulici Za Cukrárnou ve Vratislavicích nad Nisou má dlouhou a zajímavou historii. Původně zde stála dvě hospodářská stavení tvořící pravděpodobně součást vodního mlýnu a pily.

Již na císařských povinných otiscích Stabilního katastru z roku 1843 jsou v levobřežní části tehdejšího Maffersdorfu (Vratislavicích), v levém ohybu Lužické Nisy, zakresleny na parcelách č. 134 a č. 137 (podle dobového číslování) čtyři očíslované stavební objekty.

Detail ze skicy Stabilního katastru z roku 1843

První stavba, označená na mapě číslicí 1, byla známa jako hostinec "Schänke". Stál na parcele č. 137, patřil Josefu Bergmannovi, a byl v Protokolu stavebních parcel
z roku 1843 uveden jako GASTHOF ZUM BERGMANN (Hostinec u Bergmanna). Dnes je tento dům č. p. 537 přestavěn na nájemní bytový dům.

Druhým objektem (č. 2) byl, již zbouraný, vodní mlýn. Ve své dlouhé historii, sahající možná až do 16. století, měnil mlýn své jméno zpravidla podle mlynáře. Tím posledním byl Franz Gürtler, původem z nedalekého Rádla.

Pod číslicemi 3 a 4 byly vyznačeny dva hospodářské objekty. Stály na stejném pozemku parcelní číslo 134 jako mlýn a jistě s ním také souvisely. Protokol stavebních parcel obce Vratislavice nad Nisou (NA, Stabilní katastr, sign. BOL 299) z roku 1843 uvádí na parcele čp. 134 kromě mlýnu také na protější straně cesty hospodářskou budovu o výměře 56 čtverečních sáhů a druhou o výměře 17 čtverečních sáhů (pozn. 1 vídeňský sáh = cca 3,6 m2).

Ještě zajímavější je ovšem informace z uvedeného Protokolu stavebních parcel, která říká, že na zmiňované parcele čp. 134 stál MAHLMÜHLE SAMT TUCHFABRIK - čili v překladu "Mlýn s továrnou na sukno" a to o výměře 138 čtverečních sáhů, tj. cca 500 m2. V tomto světle je tudíž otázkou, zda v roce 1868 kupoval Ignaz Ginzkey od Franze Gürtlera mlýn nebo spíš již existující textilku.

Koupí Gürtlerova mlýnu položil Ginzkey základ k vytvoření svoji "horní továrny" proti toku Nisy. Na místě mlýnských hospodářských objektů (č. 3 a 4) nechal snad ještě ve stejném roce 1868 postavit objekt kotelny se strojovnou pro parní stroj.

Obrázek zachycuje v levé části komín se strojovnou, za nimi tzv. Gürtlerův mlýn a za ním hostinec "Schänke" ve stavu okolo roku 1870 (fotografie byla uvedena v publikaci Vratislavice nad Nisou, Marek Řeháček, 1997, str. 23)

Prakticky stejný stav objektů zachycuje i motiv ve střední části Jubilejního koberce, který vyvázali zaměstnanci majiteli firmy Willymu Ginzkeyovi v roce 1926 k jeho 70. narozeninám.

Výřez z ručně vázaného Jubilejního koberce, 1926

Záhy pak mezi kotelnou a řekou Nisou vyrostla továrna na zpracování textilního odpadu nazývaná KUNSTWOLLEFABRIK - tedy "Továrna na umělou vlnu". Podle kronikáře Bytexu pana Františka Neumanna (125 let výroby koberců ve Vratislavicích, vydal Bytex n. p., 1969) byl tovární objekt postaven v roce 1874 a od počátku byl zařízen pro přípravu a zpracování textilních odpadů a surovin.

Na fotografii je stav Kunstwollefabrik okolo roku 1900 uprostřed s kotelnou a strojovnou a vpravo bývalý Gürtlerův mlýn

V dalším vývoji Ginzkeyovi vratislavické firmy došlo k propojení "dolní" hlavní části s tzv. "horní továrnou" železniční vlečkou, po které poprvé vyjela tovární lokomotiva dne 17. září 1910. Zavedení vlečky k objektu Kunstwollefabrik je zachyceno na následující fotografii. Patrné jsou i stavební změny v pravé části objektu, kde zmizela sedlová střecha vpravo od komínu a naopak přibyla okna.

Tovární parní lokomotiva na mostě přes Lužickou Nisu před KUNSTWOLLEFABRIK

Zajímavý pohled na TRHÁRNU ze severní strany. Zleva budova tkalcovny s prosklenou střechou, za ní protékající Lužická Nisa, na levém břehu trhárna s komínem parní strojovny, za trhárnou bývalý Gürtlerův mlýn a za mlýnem hostinec zvaný "Schänke" (dříve Zum Bergmann). Mezi trhárnou, mlýnem a hostincem lze tušit prostranství - náměstíčko, které kdysi tvořilo centrum levobřežní části Maffersdorfu (Vratislavic). (Obrázek ze sbírky SČM v Liberci.)

Zmíněné "náměstíčko" více poodhaluje fotografie z probíhajícího cvičení hasičů. Budova vlevo je mlýn, uprostřed hostinec a zcela vpravo obytný dům v místě dnešní sběrny starého železa. Trhárna je vlevo přes ulici (Za Cukrárnou) pod mlýnem. Škoda, že se na snímek nevešla. (Obrázek ze sbírky SČM v Liberci.)

Jak to bylo s nápadem na zpracovávání textilního odpadu

Myšlenka na zpracovávání textilního odpadu nespadla jen tak z nebe. O možnostech jeho využití se Ignaz Ginzkey dověděl od Mathiase Gschnitzera. Když tento salcburský výrobce začal v roce 1854 s výrobou tzv. umělé vlny a s tímto novým výrobkem podnikl cestu po průmyslových městech rakouské monarchie, všude sklidil pouze výsměch a odmítnutí. Ginzkey ovšem jeho produktu věnoval pozornost, zpracovával jej a dlouhou dobu byl jediným Gschnitzerovým odběratelem. Jak postupně rostla spotřeba umělé vlny, pustil se Ginzkey sám do její výroby. Obrovské množství nevyužitého textilního odpadu v okolních textilkách přitahovalo jeho pozornost. Jednoho dne se rozhodl a šel rovnou za Johannem Liebiegem, tou dobou již největším textilním fabrikantem v sousedním Liberci. O 17 let starší Liebieg vyhověl Ginzkeyově žádosti a ochotně se zbavoval pro sebe bezcenného odpadu.

První pytle s odpadem od Liebiega se rychle točily ještě na ručním stroji. Ginzkey ho spotřebovával stále větší množství. Zvědavost tak zřejmě přivedla Liebiega do Vratislavic, aby se přesvědčil, jak jeho odběrateli nová výroba funguje. Údajně při tom měl tenkrát Ginzkeyovi říct: "Poslouchejte, musíte se
s tou záležitostí vypořádat ve větším měřítku. Dám Vám úvěr. Stačí odebírat odpad a platit tolik, kolik chcete." Mezi oběma podnikateli vznikl obchodní vztah, který se postupně prohluboval a vedl prý až k přátelství.

Po smrti zakladatele firmy Ignaze Ginzkeye přešlo vedení firmy v roce 1876 na jeho syny Ignaze a Wilhelma a později i nejmladšího Alfreda. V roce 1895 předčasně zemřel nejstarší z bratří Ignaz a později v roce 1911 ve stejném věku 44 let i nejmladší Alfred. Řízení celé firmy tak přešlo na samotného Willyho. Když po 50 letech od převzetí řízení podniku v roce 1926 dělal inventuru stavu firmy, uváděl v jejím výčtu na prvním místě KUNSTWOLLEFABRIK s 12 trhacími stroji. Takový význam pro firmu přikládal zpracování odpadu. Uvedený výčet dále zmiňoval mykanou přádelnu s 8.500 vřeteny, přádelnu papírové příze s 1.100 vřeteny, kobercovou továrnu se 400 tkalcovskými stavy, ruční vazárnu koberců, tkalcovnu dek a látek, barevnu, přípravnu a úpravnu. Celková pracovní plocha v roce 1926 čítala 56.000 m2 a firma tou dobou zaměstnávala na 2.000 dělníků a úředníků. Podnik byl příkladem uzavřeného závodu od zpracování surovin až po kvalitní hotové výrobky.

Trhárna po válce

Po válce, po výměně převážně německého obyvatelstva za převážně české, získala KUNSTWOLLEFABRIK méně poetické české pojmenování TRHÁRNA. Zpracovávání textilního odpadu pokračovalo v objektu také po roce 1945, ale již v rámci národního podniku Továrny koberců a nábytkových látek (TOKO)
a následně v šedesátých letech v Průmyslu bytových textilií (PBT). Provoz trhárny zůstal stále na stejném místě v západní části továrního objektu, jak je patrné ze stavebního plánu z roku 1960.

Stavební plán rekonstrukce objektu TRHÁRNY zadaný n. p. Průmysl bytových textilií v září 1960

Až za trvání národního podniku BYTEX byl celý objekt po roce 1980 přebudován na podnikové laboratoře a výzkumné pracoviště. Výrobní činnost tak byla v objektu bývalé trhárny ukončena. Z porovnání obou stavebních plánů je zřejmé, že objekt na své severní a východní straně ubyl a zeštíhlel.

Stavební projekt ke kolaudaci z roku 1985

Trhárna po privatizaci

V roce 1990 připadla bývalá trhárna při delimitaci majetku nově vzniklému státnímu podniku Byservis, který ve Vratislavicích vznikl společně s Intexem po rozdělení Bytexu na deset samostatných podniku. Byservis, který z majetku rozděleného Bytexu nezískal žádnou výrobní základnu, v této budově zřídil velkoobchod papírenským zbožím a založil velkoplošnou tiskárnu vlajek.

Bývalá trhárna v období Byservisu v letech 1990 až 1997

Libea, s. r. o., jako současný vlastník, si nejdříve od května 1997 celý objekt pronajala. V následujícím roce, po získání hypotečního úvěru, celou budovu již odkoupila. Hlavní záměr při tom byl další rozvoj textilní tiskárny orientovaný na výrobu vlajek. A tak vývoj z původní KUNSTWOLLEFABRIK, přes TRHÁRNU dospěl až k TOVÁRNĚ NA VLAJKY.