CECHY V ČECHÁCH
Řemeslným cechům předcházela bratrstva křesťanských řemeslníků, která se starala a podporovala své členy. Bratrstva slučovala ve svém okruhu původně všechna řemesla dohromady. Teprve ve středověku se začali řemeslníci sdružovat podle typu svých výrobků a aby i negramotné většině bylo jasné, čím se zabývají, zvolili si svůj znak či emblém - tedy "cejch".
Ve větších středověkých městech, jež poskytovala ochranu za svými hradbami, se výrobci stejného druhu produktů často koncentrovali do celých ulic, které mnohdy dodnes nesou jména jako Truhlářská, Tkalcovská, Barvířská nebo Soukenné náměstí apod.
Používání praporů a korouhví bylo u nás v období středověku bohatě zastoupeno především církevními a cechovními prapory a korouhvemi. Snad všechny cechy měly svůj prapor či korouhev, pod nimiž se shromažďovali členové při slavnostech, církevních svátcích nebo pohřbech zemřelých členů, leckdy i jejich rodinných příslušníků, ale také při obraně města nebo při hašení požárů a jiných příležitostech.
Prestiž a společenské postavení jednotlivých řemesel a jejich cechů se projevovaly v průvodu. K nejváženějším patřili zlatníci, řezníci, pekaři a mlynáři, sladovníci, kožešníci a soukeníci. Na druhém konci žebříčku pak byli lazebníci, provazníci, olejníci, koláři, bednáři nebo tkalci.
Z hlediska způsobu zhotovování cechovních korouhví šlo hlavně o vyšívání a našívání (aplikace) malovaných obrazů na jednobarevné sukno obvykle lemované bohatými třásněmi. Zobrazováni byli nejčastěji svatí, jakožto patroni příslušených řemesel. Obvykle se zobrazovaný světec nebo světci nějakým způsobem daným řemeslem zabývali. Korouhve byly opatřeny obrazy z obou stran. Druhá strana korouhve, označovaná jako erbovní, nesla zpravidla znak nebo erb příslušného cechu. Malby byly prováděny technikou olejomalby.
Původní prapory a korouhve cechů byly tak velké, že je muselo nosit několik praporečníků (korouhevníků) současně. Pomocí žerdí byla korouhev vztyčována do výšky 8, ale častěji až 10 metrů a takto nesena v průvodu. List korouhve byl navlečen na příčném ráhnu, které bylo ukotveno šňůrou pod hrotem žerdě. Hrot tvořil zpravidla ozdobně vyřezávaný kříž. Hlavní žerď byla podpírána zpravidla čtyřmi břevny a k vyšší stabilitě přispívaly ještě šňůry.
Používání těchto obrovských korouhví muselo být dokonce v roce 1781 zakázáno dekretem císaře Josefa II. Dekret současně stanovil, že užívat lze pouze praporce, které by unesl jeden muž. Cechy často nařízení uposlechly a pořídily si korouhve nové. Došlo tak ke ztrátám tohoto "kulturního dědictví", neboť většina korouhví skončila prodejem materiálu, ze kterého byla ušita. Častěji se dochovaly pouze oddělené olejomalby obrazů.
KOROUHEV CECHU SEDMERA SPOJENÍ
Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí uchovává ve svých sbírkách nedávno zrestaurovaný cechovní "žengrout" (nebo také "ženkrout") - viz obr. vlevo. Původ tohoto zvláštního názvu zřejmě musíme hledat v němčině 1). Jisté ale je, že jde o cechovní korouhev.
O existenci cechů ve Vysokém nad Jizerou se dozvídáme v městském archivu z kaligrafického přepisu na pergamenu datovém LP 1571. Rakouský císař Maxmilián II. zde potvrzuje Privilegia a cechovní artykule počestného pořádku krejčovského v městě Vysokým pod černými lesy Krkonoši a nad Jizerou. Vedle zmíněného cechu krejčovského měl ve Vysokém ještě být cech řeznický, pekařský, ševcovský, ale zcela určitě také cech "sedmerácký".
Kdy vznikl cech sedmera spojení ve Vysokém nad Jizerou, kterému se lidově říkalo "sedmerácký", nelze tvrdit. Mohlo to ovšem být rovněž okolo roku 1571. Podle zachovaných pergamenů z městského archivu, ale i cechovní knihy a listin lze zjistit, že Privilegia cechu sedmera spojení byla potvrzena koncem 17. století hrabětem Albrechtem Maxmiliánem des Fours. Po jeho smrti vdova hraběnka Polixena des Fours rozdělila panství mezi své dva syny. Panství semilské připadlo Ferdinandu Ignáci, který 21. září 1700 stávající privilegia cechmistrům cechu sedmera spojení z města Vysokého na semilském zámku potvrdil.
Tento pergamen nám zároveň odhaluje složení řemesel "sedmeráckého" cechu, který zahrnoval kováře, koláře, zámečníkáře, ručníkáře, bečváře, hrnčíře, truhláře
a cankaře 2). V sedmeráckém cechu by se očekávalo 7 cechů. Je jich však osm. Možná proto, že mezi spojenými osmi členy vzniká "sedm spojení".
Cech sedmera spojení však mimo uvedená řemesla sdružoval a chránil celou řadu dalších profesí. Většinou počet jejich řemeslníků nestačil na vytvoření vlastního cechu, proto v cechovní knize nalezneme tesaře, klempíře, zedníky, struhaře (soustružníky), hřebenáře, kloboučníky, hodináře, pilníkáře, nožíře, sekerníky, zbrojíře, rytce, puškaře, sedláře, knihaře, sklenáře, ale i kominíka.
Podle "sedmerácké" cechovní knihy se nejvýznamnější událostí roku 1760 stalo pořízení pravděpodobně první cechovní korouhve zvané "žengrout". V rubrice vydání je zapsáno:
- za sukno na korouhev též krejčímu i s přípravama jinčíma dáno 31 zlatých
- za obraz do té korouhve dáno 11 zl.
- za kříž dáno 10 zl.
- poslovi od kříže 12 krejcarů
- od přivežení korouhve z Prahy dáno 17. kr.
- poslovi od obrazu 15 kr.
- od korouhve nešení při slavnosti (zřejmě při svěcení) dáno na pivo 35 kr. a množství jiného vydání
Konečná částka za cechovní korouhev měla dosáhnout sumy 73 zl. a 50 kr.
O svěcení korouhve se bohužel nepodařilo zjistit nic. Dovodit lze pouze to, že kříž zdobící vrchol "žengroutu" vyřezal zřejmě nějaký řezbář v sousedním Jesenném, neboť je zapsán výdaj poslovi, jenž tam pro kříž chodil. Z místních řemeslníků se podíleli kováři kováním "štanglí", truhláři i krejčí, kterým bylo rovněž placeno. Jakou zásluhu na korouhvi měla Praha, odkud měl být "žengrout" za 17 krejcarů přivezen, ovšem není jasné.
Od pořízení korouhve (1760) se pak dvakrát ročně konalo cechovní procesí s korouhví do Bozkova (cca 12 km). V těchto dobách častého hladomoru směřovala prosebná procesí k zázračné Panně Marii Bozkovské. Od roku 1766 putovalo procesí i s korouhví také do Roprachtic (6 km). Samozřejmá byla účast na slavných procesích o Božím Těle ve Vysokém.
Koncem roku 1780 umírá císařovna Marie Terezie a panování se ujímá její syn, císař Josef II., který byl znám mj. svoji snahou o omezení vlivu církve. To vedlo k rušení klášterů, kostelů, redukci procesí a jiných církevních obřadů a slavností. Ve Vysokém to znamenalo zrušení procesí do Bozkova i Roprachtic. Vedle ztrát na tržbách řemeslníků a obchodníků to na druhou stranu znamenalo pro cechovní kasu úsporu výdajů muzikantům, kteří v procesí chodili a dostávali v této době 1 zl. a 10 kr., úsporu výdajů na povoz, na němž se vezly "štangle" a tovaryšům a ostatním, kteří "žengrout" nesli.
Jaký vliv na nošení korouhví v průvodech a procesích měl dekret Josefa II z 16. května 1781, kterým zakázal údajně z bezpečnostních důvodů nosit rozměrné prapory a korouhve, již asi nezjistíme. Německy psaný dekret však zřejmě daleko od centra monarchie asi mnoho vrásek nedělal.
Ze zápisu v cechovní knize z roku 1825 se dozvídáme, že bylo rozhodnuto pořídit nový žengrout, protože ten z roku 1760 byl již po 65 let sešlý. Nová korouhev vyšla na 126 zlatých a 20 krejcarů. Z toho za 6 loktů sukna bylo zaplaceno 30 zl., za nové "francle, kvasle a šoury" (střapce, třásně...) ke korouhvi 36 zl. a 6 kr., za nový kříž
a jeho "štafírování" (zdobení) 20 zl., za malování obrazu 24 zl., za "fišpan" (výztuha) a modré plátno 1 zl. a 30 kr., za šití korouhve 4 zlatky, za barvení 3 zl. a 30 kr., zámečníkovi 1 zl., 18 kr., soustružníkovi za strouhání koulí 1 zl., 38 kr., za 2 cesty do Reichenbergu (Liberce) a za 2 cesty do Lomnice (nad Popelkou) 8 zl. a 48 kr.
a konečně za mši svatou a ministrantům při svěcení korouhve 1 zlatý.
Hrot korouhve sedmeráků
Zápis v cechovní knize z roku 1831 poznamenává, že při Božím Těle dostali tovaryši za nošení "žengroutu" 1 zl. a 15 kr. a od tažení šňůr jen 12 krejcarů "obyčejně zase v truňku".
V roce 1834 se uvádí, že při velikém požáru shořel také cechovní oltář, avšak knihy a truhlice i "žengrout" se zachránily.
Přestože 1. května 1860 vešel v platnost nový živnostenský řád, jenž učinil konec cechům, které se měly přetvořit ve společenstva, vysocký cech sedmera spojení přetrvával dál. A tak se lze v cechovní knize dočíst, že jedním z posledních větších vydajů bylo 10 zl. za zlacení kříže a "nabarvení" korouhve v roce 1875.
Až 20. června 1884 ukončil cech sedmera spojení ve Vysokém svoji činnost. Stalo se tak bezmála se zpožděním celého čtvrtstoletí od platnosti živnostenského řádu. Při účetní závěrce bylo zjištěno, že celé hospodaření cechu, trvajícího takřka 200 let, skončilo schodkem 1 zlatý a 43 krejcarů.
Na podzim roku 1889 bylo zřízeno Společenstvo různých živností jako nástupce zaniklého cechu sedmera spojení. Cechovní korouhev však byla nošena
v průvodech dál.
Cechovní korouhve při průvodu o Božím Těle na náměstí ve Vysokém nad Jizerou před rokem 1901. Zleva doprava: cech ševcovský, sedmerácký
a krejčovský. Bohoslužby se konaly na náměstí u 4 oltářů. Kominík, který stál pokaždé uprostřed na hasičské stříkačce, se otáčel vždy čelem ke knězi, který sloužil mši.
Korouhev cechu sedmera spojení je v současné době majetkem Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí. Pracovník VMV Čeněk Pičman zapsal 23. října 1939 pod staré inv. č. 1070 "žengrout cechu sedmeráckého z r. 1882". V nedávném restaurátorském záměru je uvedeno, že cechovní korouhev ....... "s obrazy z roku 1760 ?... byla obnovena roku 1882 asi jen ve své soukenné části a nošena byla do roku 1906 v božítělových průvodech."
Muzejní popisek žengroutu od Čeňka Pičmana
Korouhev restaurovala MgA. Magdalena Bursová, akademická malířka a restaurátorka ze Sychrova v roce 2017.
Šírka korouhve s příčným ráhnem činí 155 cm a délka 272 cm. Příčné ráhno má délku 180 cm a průměr 10 cm. Spodní část listu je rozdělena na čtyři svislé pruhy (cípy). Korouhev je ušitá s hnědočervené vlněné tkaniny (sukna). Celý obvod je obrouben bohatým světle žlutozeleným třepením. Stejné třásně lemují na obou stranách listu všité malované obrazy o rozměru 76x112 cm a 86x120 cm. Každý ze čtyř cípů gonfalonu je zakončen třapcem o průměru těla 10 cm a délce 17 cm. Výšku žerdi lze dnes pouze odhadovat asi na 8 až 10 metrů.
Na líci korouhve je v technice olejomalby vyobrazen trojúhelník Božího oka na dvěma českými zemskými patrony sv. Janem Nepomuckým a sv. Josefem. Na rubové straně autor vymaloval znak cechu se symboly osmi řemesel: kovář, zámečník, kolář, hrnčíř, bečvář (bednář), ručníkář (lazebník), truhlář
a cankař. Pod cechovním erbem je na malbě uveden nápis "ZA SPRÁWI STARSSICH P. CECHMISTRU JOZEFA NEČÁSKA, a MLADSSIHO TOMÁSSE HÁSKA. DOBRODINCY WSSECKY P. BRATŘY. P. CECHPŘISEDICY FRANC NOSEK 1825.".
Rub a líc korouhve cechu sedmera spojení
Zdroje k článku:
- Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí, Vysoké nad Jizerou
- Státní okresní archiv Semily, fond: Cech sedmera řemesel Vysoké nad Jizerou
- Černobílé fotografie snad od Josefa Hladíka
Vysvětlivky
- Příspěvky k české etymologii lidové, Černý, Josef, v Praze 1894, str. 121 - zde uvedeno: "žengrouty" utvořeno z německého slova "Senkruthe", což znamená břevno
- Cankař byl specializovaný kovář vyrábějící canky - kovové pruty pro bednáře, koláře apod.
