OD POTISKOVÁNÍ TEXTILU K TISKU VLAJEK

Vlajky a prapory

  1. Hlavní stránka
  2. Vlajky a prapory
  3. OD POTISKOVÁNÍ TEXTILU K TISKU VLAJEK

Z historie potiskování textilu

Tisk je po celoplošném barvení látek jedním z nejstarších způsobů upravování textilu. Metod potiskování textilních materiálů je celá řada. Vzpomeňme např. na “bramborové tiskátko” ze školních let.
Historie potiskování textilu navázala na textilní řemesla předení a tkaní a je stará nejméně 4000 let. Pochází ze zemí dálného východu. Nejpoužívanější metodou tisku byl tisk formou. Ten se postupně vyvinul z použití různých tiskátek ze dřeva nebo jiného přírodního materiálu, která se namáčela do barvy a otiskovala na tkaninu.
Potiskování neboli kartounkářství se v našich zemích nejvíce rozvinulo v Praze a České Lípě, které se od konce 18. století do poloviny 19. století staly významnými evropskými centry na potiskování látek. První kartounka byla zřízena roku 1763, ihned po zrušení dovozních bariér na bavlnu, na panství Hraběte Kinského ve Sloupu na Českolipsku. Vzápětí tyto továrny vyrostly ve Smíchově a  Karlíně. Největší kartounku v zemi a celém Rakousko-Uhersku o 200 potiskovacích stolech vlastnil textilní magnát Ignaz Thume  v České Lípě. Ve druhé polovině 19. století však o českolipské látky přestal být zájem a v roce 1873 vyhlásil Thumeho kartounkářský gigant úpadek. Rosenthalova kartounka, jako poslední v České Lípě však přečkala až do roku 1938.

                 

                      Na fotografii z roku 1890 ruční tiskárna textilu Williama Morrise v opatství Merton                                        Tiskařská forma                                               
Zdroj fota: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/                                                                         

V potiskování textilu bylo v Evropě dosaženo významného pokroku v roce 1783, když si skotský vynálezce Thomas Bell nechal patentovat potiskování textilních látek pomocí reliéfních nebo rytých dřevěných tiskacích válců a zavedl tak strojní válcový tisk. Tiskací válce byly uspořádány do kruhu nad centrálním přítlačným válcem tzv. presérem. Další vývoj válcového tiskacího stroje již koncepci Bellova stroje podstatně nezměnil. 
Hlavní rozvoj válcového tisku nastal na přelomu 19. a 20. století. Na našem území byla významným výrobcem strojů na válcový tisk firma Zimmer ve Varnsdorfu a po 2. sv. válce to byl zejména podnik Totex v Chrastavě. 

Válcový potiskovací stroj, TOTEX Chrastava (50. léta)
Zdroj: archiv Muzeum Libea


Francouz Perrot na to roku 1834 zkonstruoval tiskací stroj, který po něm dostal své jméno - perotina (také perrotina). Stroj mechanizoval pohyby tiskaře při ručním tisku a kromě toho, že nahradil údajně 50 ručních tiskařů, se vyznačoval velmi kvalitním tiskem. V českých kartounkách pracovala perotina již od konce 30. let 19. století. 



Exponát PEROTINY v Městském muzeu ve Dvoře Králové n. L., Expozice textilního tisku (vlastní foto)

Jednou z nejstarších tiskových technik je také sítotisk. V různých pramenech můžeme nalézt zmínky o používání šablon pro opakované zobrazování motivů především ve staré Číně a později ve středověkém Japonsku. Šablony pro průtisk tehdy zhotovovali z hedvábí nebo lidských vlasů a motivy na nich vytvářeli pomocí želatiny případně včelího vosku.
Počátkem 20. století byly ve Velké Británii patentovány postupy pro tvorbu přímých sítotiskových šablon pomocí vykrývacích roztoků. Od 30. let 20. století se tak začíná rozšiřovat ruční filmový tisk, tj. tisk pomocí plochých šablon v rámu, skrze něž se stěrkou protlačuje na tiskacích stolech barvivo na potiskovanou textilní látku. Pro každou barvu je přitom nutné mít samostatnou šablonu. Šablona je tvořena rámem, do kterého je vypnuto síto. Síto v rámu vytváří  podklad pro nános zaslepovací vrstvy (fotolaku) v místech, která nemají být potištěna. Odtud také název pro “filmový tisk”. Protože filmový tisk využívá jako šablony síta, vžil se pro něj také název sítotisk. Tvorba dezénů potiskovaných látek se neobejde bez spolupráce s výtvarnými umělci. U nás to od 30. let minulého století byli z těch nejznámějších  František Kysela, Alois Wachsmann, Antonín Kybal, Karel Svolinský a Josef Čapek.

"Filmový tisk" ze 40. let 20. století v tiskárně textilu Fröhlich ve Varnsdorfu. Pod stropem v závěsu se suší potištěné látky 
Zdroj: Československo, ročník I., 1946,  redigovala Marie Majerová, vydavatel Ministerstvo informací v Praze

Zásadní obrat ve vývoji sítotisku nastal až po druhé světové válce, kdy byly vynalezeny světlocitlivé roztoky pro výrobu sítotiskových šablon. Sítotisk se začal používat průmyslově k potisku všech možných materiálů a ne jenom textilu. Stal se také uznávaným způsobem vytváření originálních uměleckých děl. Sítotisk ve světě proslavil zejména Andy Warholl, jehož rodiče pocházeli z Východního Slovenska.
Sítotisk v textilním průmyslu se používá dvěma základními způsoby: jedná se o tisk pigmentový a tisk disperzní (migrační). U pigmentového tisku jsou barevné pigmenty rozmíchány v pojivu, natištěná barva ulpí na povrchu vláken potiskované textilie a fixuje se obvykle zaschnutím. Používá se převážně k potisku triček, konfekce, pracovních oděvů, ubrusů a dříve také vlajek. U disperzního tisku se disperzní barviva vmíchají do záhustky, která obvykle bývá hmotou na škrobovém základu. Takto vzniklou tiskací pastou se potiskuje textilie. Fixace barviva se provádí pařením v pařáku, kde organické barvivo “migruje” do vláken a fixuje se. V následném praní se záhustka a zbytky barviva z potiskované textilie vyperou.

       
   Exponát tiskacího stolu s plochou šablonou v Městském muzeu ve Dvoře Králové n. L., Expozice textilního tisku (vlastní foto)

Ruční tisk plochými šablonami byl v 50. letech nahrazován strojním filmovým tiskem, který dokázal pracovat až s 24 šablonami najednou v šíři od 140 až do 320 cm s raportem (tj. opakující se ornament) do dvou metrů. Používaly se tiskací stoly délky 60 i 80 metrů obvykle v sále v několika řadách vedle sebe. Zabíraly hodně místa.
V 70. a 80. letech nahradil plochý filmový tisk tisk rotační. Potiskování textilií rotačními šablonami tisk dále zrychlilo, zefektivnilo a vedlo k úsporám potřebných pracovních ploch. Zajímavým příkladem využití rotačního tisku bylo vybudování tiskací linky na koberce ve vratislavickém Bytexu v 80. letech minulého století. Motivy orientálních vzorů koberců byly tištěny na levné všívané syntetické koberce.

Dosavadní vývoj tiskařských technologií dospěl na přelomu tisíciletí k digitálnímu tisku. Ten se realizuje ve formě přenosového digitálního tisku, kdy je primárně potiskován přenosový papír a z něj je následně tiskový motiv přenášen na textilii nebo ve formě přímého digitálního tisku, kdy tisková hlava pomocí trysek vstřikuje barvivo přímo na potiskovanou textilní látku.
.

Tisk vlajek
Poněkud specifickými výrobky vznikajícími potiskováním textilií jsou vlajky, prapory a korouhve. Většinou se jedná o různobarevné plochy, které byly původně  sešívané z obarvených kusů tkanin. Vedle jednobarevných vlajek je nejsnazší zhotovení dvou- nebo tříbarevných pruhů. Náročnost výroby byla v minulosti významným omezením při navrhování a tvorbě vlajek či praporů, které vznikaly šitím. Drahé, honosné prapory se zhotovovaly vyšíváním, což umožňovalo jejich tvůrcům prakticky neomezenou barevnost vyšívaných ploch. Podobné možnosti nabízela malba obrazů, které pak byly aplikovány na nosnou tkaninu korouhví a praporů. V malování praporů u nás proslul zejména Josef Mánes.

          

1. vyšívaný prapor Divadelního ochotnického spolku Malešice 1894, 2. sešívané korouhve na sokolské pohlednici z roku 1912, 3. malovaný obraz na korouhvi obuvnického cechu z Kyšperku (Letohradu)

Z uvedených výrobních způsobů se malování nejvíce přiblížilo současné nejrozšířenější technologii výroby vlajek a to jejich tisku. Vynález filmového tisku resp. sítotisku pomocí plochých šablon nahradil pracnější sešívání barevných ploch vlajek a praporů zejména v sériové výrobě. Pozdější digitální tisk pak odstranil potřebu přípravy šablon pro každou tištěnou barvu a navíc umožnil tisk barevných přechodů a fotografických motivů.
Podobným vývojem prošly i textilní materiály pro výrobu vlajek. Od vlněného sukna, lněného plátna, přes hedvábí, bavlněnou praporovinu až po syntetické materiály vznikající od 30. let 20. století. Při tisku vlajek se dnes využívá jak technologie filmového tisku pomocí plochých šablon, tedy sítotisku, tak digitálního tisku. Vlajky se tisknou jak strojním, tak ručním sítotiskem. Podobně u digitálního tisku se využívají oba způsoby výroby - přenosový i přímý tisk. Nejčastěji potiskovanou vlajkovinou je 100 % polyester.

Po stopách výrobců vlajek v Liberci
Dlužno podotknout, že o historii výrobců praporů, korouhví a vlajek v Liberci mnoho informací nemáme. Lze předpokládat, že honosné vyšívané korouhve a prapory cechovní, spolkové, církevní apod. se nezadávaly do výroby pouze v Praze nebo Vídni či u jiných v tomto oboru chvalně vyhlášených firem mimo Liberec. Také v Liberci (Reichenbergu), který se stal ve druhé polovině 19. století po Praze druhým největším městem v Čechách, lze předpokládat existenci výrobců vyšívaných praporů. Tím spíše, že město vděčilo v této době za svůj rozvoj především textilnímu průmyslu. Výrobu jednoduchých praporů pro výzdobu města jistě obstarávali, jako jinde, čalouníci a dekoratéři nebo krejčovské a šicí dílny.

Nejstarší zmínka o výrobci vlajek a praporů z Liberce se datuje teprve do třicátých let minulého století, kdy liberecká firma Johann Liebieg & Comp. dodávala známé červené vlajky a prapory se svastikou (1). Jednalo se o největší textilní koncern v Liberci založený v roce 1828 německým podnikatelem Johannem Liebiegem. Když údajně v továrnách Johann Liebieg & Comp. rozdávaly nacistické vlajky, stál v čele firmy již ve třetí generaci Liebiegů vnuk zakladatele Theodor von Liebieg. Samozřejmě po celé období války dodávaly Liebiegovy továrny textil pro německou armádu wehrmacht podobně jako ve Vratislavicích (Maffersdorfu) dodávala Ginzkeyova továrna vojenské přikrývky. Vlajky byly signovány Liebiegovou firmou. Není ovšem jisté, zda byly tištěné nebo sešívané.

Děvčata na šicích strojích zn. Singer šijí nacistické vlajky ve firmě Johann Liebieg & Comp.
Zdroj: Liberecké listy, listopad - prosinec 2014

Podle Vlasty Bergmanové (Ing. Vlastimila Bergmanová) - (2) měl Johann Liebieg již v roce 1832 vybudovat na volných pozemcích okolo původního objektu prostory k zušlechťování vlněného zboží včetně tiskárny. Tisklo se tehdy prý na 18 potiskovacích stolech. Při rozšiřování sortimentu zavedl Liebieg do roku 1842 ještě potištěné šátky a šály. Potiskování vlněných látek mělo tedy u Liebiegů letitou tradici. Zvláštní specialitou v rámci Liebiegovského koncernu, známou po celé Evropě, se staly ručně tištěné módní látky, šátky a šály, praporoviny a hotové prapory. Liebiegova továrna platila  za jednoho z největších výrobců vlajek. Vyráběla vlajky jak  pro různé země, tak pro firmy a organizace. Po nástupu Hitlera k moci ji přišla velmi vhod obrovská zakázka na výrobu praporů s hákovým křížem. Pikantní je, že k tomu měl v té době dát souhlas československý stát. V září a říjnu 1938 se vlajky začaly hromadně vyrábět a prodávat také německému obyvatelstvu.


Vlajky s hákovým křížem signované firmou "JOHANN LIEBIEG A COMP., REICHENBERG SUDETENLAND"
Zdroj: Liberecké listy, listopad - prosinec 2014

Po válce došlo ke konfiskaci majetku nepřátel republiky podle Košického vládního programu z 5. 4. 1945 a dekretů prezidenta Edvarda Beneše z 28. 10. 1945.
V poválečných letech nastal rovněž odsun Němců. Podle Vlasty Bergmanové se tím prakticky na 10 let zastavila liberecká tiskárna, protože tiskařství je vysoce kvalifikovaná profese. Provoz ručního tisku se obnovil až po příchodu nových lidí s odborným vzděláním.

Nástupnickou firmou po konfiskované Johann Liebieg & Comp. se stala Textilana, národní podnik. Za národní správy se v liberecké továrně provozovala z tiskařských technologií tiskárna válcová, filmová a ruční. V pozdějším vývoji se tisk soustředil do závodu v Novém Městě pod Smrkem, proslavený především tiskem vlněných šátků. Posledním vedoucím výroby závodu Textilany v Novém Městě pod Smrkem, před jeho uzavřením v roce 2003, byl Ing. Pavel Smutný, který zavzpomínal: “Vlajky jsme tiskli pouze na plochém sítotiskovém poloautomatu od firmy Buser, tedy jen ve velkých sériích. Měli jsme vlastní výrobu šablon, tiskli jsme na 100% PES osnovní úplet Zapra přímo disperzními barvivy...” Přidal vzpomínku na největší zakázku Textilany ve výrobě vlajek po rozdělení Československa: “Po vzniku samostatné Slovenské republiky a přijetí zákona o povinném celoročním vyvěšení státních vlajek na všech úřadech a školách, jsme celé Slovensko vybavili jejich státními vlajkami. Pak se zakázka několikrát opakovala, protože vlajek byla velká spotřeba.”  Ovšem podobných zakázek nebylo mnoho a kusové a malosériové výrobě nemohla Textilana konkurovat menším, pružnějším a především levnějším výrobcům. To se již ovšem začalo smrákat nad celým závodem v Novém Městě pod Smrkem, který skončil stejně jako liberecká Textilana - zbouráním.


Propagační obrázek vlajky Textilany z produkce Textilany v Novém Městě pod Smrkem z roku 1999


25 let tisku vlajek ve firmě Libea 
Od konce roku 1990 se začala rodit nová výroba vlajek ve státním podniku Byservis se sídlem v Liberci - Vratislavicích nad Nisou, který ve stejném roce vznikl rozdělením státního podniku Bytex na 10 podniků. Zkušenosti s tiskem nabyli pracovníci Byservisu ještě v "rodném" Bytexu při potiskování koberců. Do tisku vlajek se pustili sice se znalostmi tisku, ale bez výrobního zařízení. Počátky tisku vlajek probíhali na provizorním tiskacím stole za současného konstruování a vývoje vlastního prototypu tiskacího stolu s vícebarevnou záměnou a s mechanickým odtahem potištěných kusů.
Počátkem roku 1997 výrobu vlajek odkoupila od Byservisu firma Libea, která ji úspěšně rozvíjí a provozuje letos již 25 let. Libea nejdříve dokončila přechod na jiný typ vlajkoviny a to od polyamidu (100 % PAD) k polyesteru (100 % PES), čímž dosáhla delší životnosti vlajek. Instalovala druhý tiskací stůl pro ruční sítotisk, který překonával nedostatky prvního prototypu. V roce 2007 zakoupila Libea svoji první digitální tiskárnu, čímž rozšířila svoje výrobní možnosti ještě o technologii digitálního tisku. V současné době tak Libea provozuje technologii ručního filmového tisku pomocí plochých šablon - sítotisku a technologii přímého digitálního tisku.


Zdroj: (1) – Petr Hrach, Liberecké listy, Listopad – Prosinec 2014
             (2) - Vlasta Bergmanová, Textilana v obrazech a datech, 2008

Diskuze

Pokud jste našli v článku nepřesnost a chcete nás kontaktovat, požijte prosím kontaktní formulář »

Další články