V době, kdy začíná příběh vratislavické továrny proslulé výrobou koberců a přikrývek, byly dnešní Vratislavice nad Nisou rozděleny podle svých historických kořenů na dříve osídlenou levobřežní část a později kolonizovanou pravobřežní část. Řeka Nisa zde tvořila hranici dvou panství - libereckého a českodubského. V první polovině 17. stolení, za dob Albrechta z Valdštejna, zanikl původní český název Wratislauicz pro obec ležící na levém břehu Nisy. Až do roku 1850 se pak pro obě obce používalo německé označení v různých podobách až po ustálené Maffersdorf. Protože však každá část říčního břehu připadala jinému panství, rozlišoval se pravobřežní Maffersdorf Reichenberger Seits připadající liberecké vrchnosti a Maffersdorf Aichaier Seits naležející českodubskému panství.
Fotografická reprodukce portrétu Ignaze Ginzkeye (1819 - 1876)
ZAČÁTKY PODNIKÁNÍ V RODNÉ CHALUPĚ
Tradici výroby koberců založil Ignaz GINZKEY st. (*25.6.1819 Vratislavice nad Nisou, Liberec, †3.5.1876 Vratislavice nad Nisou). Pocházel z tehdejšího levobřežního Maffersdorfu z německé rodiny zahradníka a tkalceJakoba Ignaze Ginzkeye a Heleny, rozené Kretschmerové. Narodil se jako čtvrté dítě ze šesti. Chodil do farní školy, rok údajně pobýval ve vnitrozemí, aby se naučil česky. Více informací o jeho vzdělávání a přípravě není.
Rodný dům I. Ginzkeye
Když v roce 1843 zemřel jeho otec Jakob Ignaz Ginzkey a dva roky před tím postihla nejstaršího syna Josefa mrtvice, přešlo břímě uživení rodiny a splácení dluhů na bedra sotva 24 letého Ignaze. Domácí tkaní vlněného sukna (nebo lněného plátna, zde se informace rozcházejí) na otcově dřevěném ručním stavu nenabízelo žádnou perspektivu. Ještě na jaře roku 1843 pořídil první stav se žakárem na tkaní koberců. [Žakár je zařízení, které umožňuje vytváření vzorů na výrobku (látce, gobelínu, koberci) tkaném na tkalcovském stavu.]
Tkalcovský stav se žakárem (obrázek ze sbírky SČM v Liberci)
Znamenalo to ovšem vykopat podlahu ve světnici, aby se s celým zařízením do stavení vešel. Na podzim téhož roku měl pořídit ještě druhý stav se žakárem
a pravděpodobně na původním upraveném stavu po otci začal také s tkaním přikrývek.
O odborném vzdělávání a průpravě mladého Ignaze Ginzkeye chybí informace. S výrobou koberců, ale i přikrývek se musel seznámit nejspíš mimo tehdejší Maffersdorf a získané vědomosti začal uplatňovat hned od počátku svého podnikání.
PRONÁJEM č. p. 111
V dubnu roku 1847 se Ignaz Ginzkey oženil s Julií, která byla dcerou Josefa Bergmanna. Ten byl hostinským z levobřežního hostince GASTHOF ZUM BERGMANN, hospody známé také jako "Schänke" (dnes č.p. 537). Měsíc na to zemřela Ignazova maminka. Předrevoluční rok 1847 byl poznamenán ve zdejším kraji velikou bídou způsobenou neúrodou brambor a řáděním tyfu. V létě museli novomanželé zadlužený dům po Ignazových rodičích, zřejmě pod tlakem věřitelů, opustit. Přestěhovali se na protější stranu Nisy do pronajaté nevyužívané zemědělské budovy pod kostelem označené na mapě císařských otisků pod číslem 111.
Maffersdorf, č.p. 111, detail ze Stabilního katastru 1843
V počátcích svého podnikání byl Ignaz Ginzkey závislý na ručním tkaní, kdy pohon strojů představovala pouze ruční síla tkalce. Do pronajatého objektu č. 111, který sloužil současně jako obydlí, postupně umístil 6 stavů na koberce a 1 soukenický stav na tkaní dek. V sousedním objektu byla zřízena barevna, ve které působil jeho bratr Wilhelm.
PRONÁJEM HAUSEROVY PŘÁDELNY A MÖLLEROVY TOVÁRNY
Revoluce roku 1848 oslabila šlechtu a posílila měšťanstvo. V roce 1850 pak byla zrušena vrchnostenská správa nad obcemi. Rostla spotřeba a tím pádem i výroba. Stavěly se nové domy a koberce šly na odbyt stejně dobře jako módní deky. Dosavadní výrobní prostory tak přestaly stačit. Ignaz Ginzkey si v této situace roku 1852 projal od maffersdorfského šolce Ignaze Hausera přádelnu s vodním kolem, ke které přiváděl vodu z Nisy tovární náhon. Poprvé tím získal novou hnací sílu pro svoji výrobu. V roce 1853 nastěhoval do Hauserovy přádelny první stav, který pak následovalo dalších 48.
Hauserova přádelna vlevo od č. p. 111
V roce 1855 nechal I. Ginzkey postavit 2 kobercové stavy v soukromém době podnikatele Preibische v Reichenau (dnešní Bogatynia). Po dvou letech byl ovšem tento provoz zrušen a tkalcovské stavy byly vráceny do Maffersdorfu.
K masívnímu rozšíření výroby koberců, ale i dek došlo pravděpodobně v roce 1856, kdy si Ignaz Ginzkey pronajal továrnu Ignaze Möllera v Pekle (Proseč n. N.). Tkalcovnu zde pro něj zařizoval zaměstnanec Josef Halbig st. Stavy byly nakupovány po jednotlivých kusech, až zde bylo v provozu 45 kobercových a soukenických stavů. V pekelské továrně se tkaly bílé přikrývky s červenou bordurou, které se zde také bělily (sířily) v sirné komoře. Odbyt na zboží byl tou dobou výborný.
Velká průtrž mračen z 1. na 2. srpna 1858 však způsobila protržení hrází dvou pekelských rybníků, které napáchaly značné škody na nedaleké továrně. Ginzkey tak ustoupil od původního záměru rozšiřovat výrobu i zde a definitivně se rozhodl pro rozvoj výroby v prostoru mezi vratislavickým kostelem a řekou Nisou. V roce 1859 tak byla celá výroba z Pekla přestěhována do Vratislavic, když ještě předtím v roce 1858 koupil Ignaz Ginzkey Hauserovu přádelnu a získal tak svůj první vlastní tovární objekt. Roční produkce v této době činila 50.000 metrů čtverečních.
PODNIKÁNÍ UŽ VE VLASTNÍCH OBJEKTECH
Po odkoupení Ginzkey původní Hauserovu přádelnu přebudoval a rozšířil, zřídil zde barevnu a v roce 1861 přistavěl kotelnu s komínem se svým prvním parním strojem o síle 20 HP. Už si to mohl dovolit. Vydělal na vojenských dekách pro rakouskou armádu při tzv. 2. italské válce za nezávislost mezi Rakouskem a Francií. Vedle původní Hauserovy přádelny brzy vyrostl nový třípodlažní objekt, ke kterému záhy přibyl i druhý (dodnes stojí obě budovy již stavebně propojené na hlavním dvoře továrního areálu).
V letech 1861-1865 již měla Ginzkeyova továrna dvě nové velké budovy s přestavěnou přádelnou, barevnou a velkou tkalcovnou včetně provozů přípravny a úpravny. Továrnu poháněl první parní stroj o síle 20 koní a vodní kolo o síle 12 koní. Zaměstnávala 230 pracovníků a v domácí výrobě 80 rodin.
Dvě nové budovy a přestavěná Hauserova přádelna (1861-1865)
Ze světové výstavy v Londýně 1862 si Ignaz Ginzkey dovezl nejen bronzovou medaili, ale především i první mechanické stavy, které hned nechal okopírovat pro svoji tkalcovnu. Část továrny se tak přeměnila na slévárnu a strojírenskou výrobu. Od této doby se také datuje strojí průmyslová výroba prutových koberců wiltonských
a buklé v Ginzkeyově továrně.
Ve stejném roce 1862 firma expandovala do nedaleké německé Žitavy, kde byla zřízena v pronajatém objektu tkalcovna. Firemní kronika ovšem neuvádí, jaké zboží se v této tkalcovně tkalo. Později v roce 1865 zde Ginzkey koupil v Böhmische Gasse (v České ulici) dům, ve kterém zřídil česárnu přikrývek.
V roce 1867 se firma Ignaze Ginzkeye zúčastnila další světové výstavy, tentokrát v Paříži, ze které si odvezla již velkou stříbrnou medaili. Výstavy se zúčastnilo více než 50 tisíc vystavovatelů ze 41 zemí.
Avers a revers medaile ze světové výstavy v Paříži 1867
Prusko-rakouská válka zase přinesla zisk z vojenských dek a tak bylo možné konečně v letech 1867-1868 postavit na okraji továrního areálu honosnou rodinnou vilu (tzv. dolní vila).
Dolní vila I. Ginzkeye
V roce 1868 koupil Ignaz Ginzkey tzv. Gürtlerův mlýn s náhonem a vodním kolem, jehož součástí v té době již byla zavedená továrna na sukno. V témže roce zde přistavěl svoji 2. tovární kotelnu s komínem a parním strojem a začal se zřizováním provozu na zušlechťování a přípravu textilních surovin tzv. "Kunstwollefabrik" - továrna na "umělou vlnu" (dnes č.p. 534 továrna na vlajky).
Kunstwollefabrik vlevo, Gürtlerův mlýn vpravo
V letech 1869-1873 byly vystavěny další tkalcovny, sklady a třetí kotelna s parním strojem o výkonu 40 PH. V roce 1874, po 30 letech od zahájení výroby, tak měla firma Ignaze Ginzkeye instalováno 400 stavů, 3 parní stroje a 2 vodní kola o celkovém výkonu 230 PH.
Počátkem 70. let 19. století tvořily hlavní výrobní program továrny Ignaze Ginzkeye prutové koberce, které prosluly podobně jako její přikrývky značky AUSTRIAN BLANKETS. Firma sklízela ocenění na mezinárodních výstavách jako třeba v roce 1871 na Zemědělské, průmyslové a výtvarné výstavě v italském Terstu.
Averz a reverz medaile ze Zemědělské, průmyslové a výtvarné výstavy v Terstu v roce 1871
RUČNĚ VÁZANÉ KOBERCE
V roce 1871 konečně uzrál čas na zavedení výroby ručně vázaných koberců, které přinesly továrně největší slávu a uznání. Do nejmenších podrobností napodobovaly
v té době již po celém světě známé orientální koberce. Ginzkey však nezůstal pouze u kopírování. V roce 1873 zřizuje velký návrhářský atelier, odkud vychází nejen kopie proslulých orientálních vzorů, ale i vlastní návrhy respektující klasické i moderní slohy.
V roce 1875 posílil Ignaz Ginzkey ještě svoji "horní továrnu" koupí tzv. Elstnerova mlýnu, který už tou dobou sloužil jako zavedená přádelna. Byla to zřejmě poslední velká investice, protože 3. května 1876 zemřel ve věku 57 let na infarkt a vedení továrny se ujali jeho synové jako dědici. Na scénu nastupuje druhá generace.
Původní Elstnerův mlýn přestavěný na přádelnu
RODINA IGNAZE GINZKEYE
Z harmonického manželství s manželkou Julií roz. Bergmannovou vzešlo celkem 10 dětí. Prvorozená dcera Julie (1849) zemřela zřejmě při porodu. Následoval syn Ignaz (1851), dcera Anna (1853), provdaná za Oskara Klingera, textilního barona z Nového Města pod Smrkem a Maria Juliane (1855), která se provdala za Carla Arthura Josepha Mallmanna z Boppardu v Německu. Na svět pak přišel syn Wilhelm (1856), který se později stal hlavní postavou továrny. Dcera Franciska (1858) zemřela jako dítě. Dalším potomkem, v pořadí sedmým, byla dcera Ida Agatha (1859), která se provdala za Filipa Josefa Schmidta z Liberce. Další dcera Rosa Antonia (1861) se provdala za vdovce po své sestře Marii Carla Antona Mallmanna. Dcera Hermine (1864) zůstala neprovdána, ale stala se malířkou krajinářkou. Studovala ve Vídni a Mnichově a nějaký čas působila také v Itálii. Benjamínkem rodu byl třetí syn Alfred (1866).
Rodina Ignaze Ginzkeye na fotografické reprodukci obrazu z roku 1868 (obrázek ze sbírky skleněných negativů SČM v Liberci)
Ignaz Ginzkey vybudoval firmu, která ve svém oboru patřila k největším v R-U monarchii. V roce 1869 se stal členem Obchodní a živnostenské komory v Liberci
a patřil k zakladatelům Liberecké banky (Reichenberger Bank, která koncem 80. let fúzovala s Böhmische Union-Bank) a podílel se na založení pivovaru ve Vratislavicích.
Z jeho podnikání měla prospěch nejen obec, ale i řada místních živnostníků, obchodníků a řemeslníků včetně rodin, kterým zadával domáckou práci. Ovlivnil vybudování silnice z Vratislavic do Vesce a Rochlice, finančně podpořil výstavbu nové školy, zasadil se o zřízení pošty, pro kterou zakoupil telegraf. Pro svoje zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a pro ty nejdůležitější nechal postavit domy.
