NÁVRHÁŘ KOBERCŮ JAN VRBA - VE VZPOMÍNKÁCH SVÉ DCERY DRAHUŠKY

Dne 7. března 1946 zřídilo Ministerstvo průmyslu Československé republiky s platností od 1. 1. 1946 Továrny koberců a nábytkových látek, národní podnik. Na tento národní podnik, známý jako "TOKO", byla současně převedena majetková podstata podniku Klazar, kobercové továrny a. s. se sídlem v Brně, majetková podstata podniku I. Ginzkey, se sídlem ve Vratislavicích nad Nisou a majetková podstata podniku Bratří Uebelové, továrna na koberce (Gebrüder Uebel) se sídlem
v Rossbachu u Aše (česky Hranice).

Paní Drahuše Králová (r. 1940), dlouholetá pracovnice Bytexu, v únoru roku 2024 vzpomínala, jak za války byla v Brně bombardována Klazarova kobercárna a utrpěla těžké škody. Do doby obnovy této továrny bylo zjara roku 1946 převezeno asi 37 zaměstnanců z Brna do Vratislavic, neboť zdejší továrna na koberce byla netknutá. Paní Králové bylo tehdy 6 let a do Vratislavic se ji vůbec nechtělo, protože v Brně zůstala její milovaná babička.

Tatínek paní Králové, pan Jan Vrba (16. 5. 1904 – 24. 6. 1990) byl u Klazara návrhářem koberců. Rodák z Rájce-Jestřebí měl vystudovanou tkalcovskou školu
v Prostějově. "Před válkou to byla velmi vážená a ceněná profese. Co prodává koberec? Přece vzor!", říká paní Králová. V té době dostával návrhář z každého metru prodaného koberce "pár haléřů". (Bylo to podobné, jako když dnes dostává autor písničky dividendy za její přehrávání v rádiu.)    

Ke sblížení manželů Vrbových se váže hezká historka. Seznámili se v kreslírně v Brně u Klazara. Mladému Vrbovi se zalíbilo jedno děvče, které sledoval v zrcátku na svém pracovním stole. Jednou se stalo, že děvčeti byla odcizena celá výplata a Jan Vrba pro ni hned uspořádal sbírku. A tak se seznámili…   

Léta prožitá v brněnské továrně připomíná i tento zajímavý snímek z Klazarovy kobercárny s textem na zadní straně: "Na památku z Klazarové továrny, 22. května 1928 - slečna Bednářová, Aležka Farlíková (Slatina), Manka Zejdová (Komárov), Marie Vrtalová (Židenice), Růženka Horáková (Soběšice), Messie Balouven Francis.

 

Několik let pracoval Jan Vrba v atelieru kreslírny u firmy Klazar v Praze, v Panské ulici č.6, kde měl později BYTEX svoji podnikovou prodejnu. Dnes je na této adrese Palác Riesů ze Stallburgu a sídlí zde mj. Velvyslanectví Argentinské republiky.

 

Muži přivezení z Brna do Vratislavic na jaře 1946 měli nejdříve nalézt byty pro svoje rodiny. Většinou pak přijeli s aktovkou v ruce do opuštěných, ale zařízených bytů
a domů. Vrbovi se však v létě o prázdninách nastěhovali se svým nábytkem a vybavením, které si přivezli z Moravy. Prý vypadali jako „exoti“, když přijeli s plným stěhovákem. Paní Vrbová, maminka Drahušky, považovala majetek po Němcích za prokletý. Nastěhovali se do vyklizeného bytu jednoho domu v dnešní Dlážděné ulici. Po obnově brněnského závodu se většina rodin, které po válce svezli do Vratislavic, opět vrátila do Brna. Vrbovi se ale neměli kam vrátit. Když zažádali v Brně
o byt, byli odmítnuti s odkazem, že přece mají bydlení ve Vratislavicích.

V poválečném období se v kreslírně vratislavického TOKA sešli pánové Horák, jako vedoucí kreslírny, Vrba, Hrstka (pozdější starosta Vratislavic) a mladíci Kocman
a Bureš. Zůstala zde i řada Němců, kteří nešli do odsunu, protože pracovali pro továrnu v důležitých profesích.

Po válce bylo ve fabrice zaměstnáno hodně ovdovělých žen, protože jejich manželé padli na frontě. V kreslírně zůstala i návrhářka a kreslířka Eliška Kerbetzová (Elisabeth Kerbetz). Ta měla po pravděpodobně padlém bratrovi sbírku známek, kterou dala malé Drahušce Vrbové (provdané Králové). To byl prvopočátek sbírky známek paní Králové. Této zálibě se pak věnovala celý život. Kromě známek zůstaly paní Králové po Elišce Kerbetzové kresby portrétů celé rodiny.

                 

    

Když pak zahynul při smrtelné nehodě na motorce pan Horák (na křižovatce mezi hotelem Zlatý lev a Českou spořitelnou v Liberci), očekávalo se, že novým vedoucím kreslírny bude jmenován pan Jan Vrba. Nestalo se tak. Vedoucím kreslírny se stal pan Machálek, původní profesí holič. A tak s nárokem na důchod Jan Vrba v roce 1964 jako návrhář a kreslič skončil. Docházel již pouze na „retušování“ koberců. To, když se na hotových kobercích objevily nějaké chyby, opravoval je pan Vrba mastnými pastely. Pro průchod vrátnicí do areálu závodu 1, národního podniku BYTEX, mu byla vystavena průkazka s pracovní pozicí "kopista".

                                                         

Paní Králová s úsměvem vzpomínala, jak tatínek všechno kolem sebe pomaloval. Jak pomaloval linoleum na podlaze ve vratislavickém bytě, když bylo odřené. Jak stihnul pomalovat dokola nepotištěný okraj novin než maminka donesla na stůl polévku. Jak pomaloval miniaturami o "stvoření světa" židli, která  se dochovala do dnešních dnů. Věnoval se olejomalbě a akvarelu a zbylo po něm mnoho obrazů ve sbírce jeho dcery Drahušky a vnučky Jany.

   

Oba rodiče, manželé Vrbovi, byli aktivně činní v Sokole. Jan Vrba byl turistou a věnoval se také obnově a novému značení turistických tras. Paní Vrbová byla dokonce náčelnicí vratislavického Sokola, jinak byla zaměstnaná jako učitelka v mateřské školce. Oba manželé byli zapáleni rovněž pro divadlo. Veškeré kulisy a výpravu pro vratislavické ochotníky maloval Jan Vrba.
Na přípravě a malování i 5 metrů vysokých kulis, na zahradě u domu, se podílela celá rodina.

        

                    

Paní Králové a její dceři Janě zbyla po tatínkovi resp. dědečkovi hezká kolekce kobercových návrhů. Uchovávají po Janu Vrbovi zejména jeho autorské originály koberců z počátku šedesátých let 20. století. Jedná se např. o axminsterské koberce, které ač byly strojně vyráběné, měly imitovat koberce ručně vázané. 
Po 66 letech jejich produkci tehdejší vratislavická továrna na koberce ukončila v roce 1962. Zde je ukázka ze sbírky paní Králové několika originálních návrhů axminsterských koberců Jana Vrby, které vytvořil již v samotném závěru výroby koberců zhotovovaných touto náročnou technikou: 

    

Další skupinu kobercových návrhů Jana Vrby ve sbírce paní Králové tvoří tkané prutové koberce bouclé ("buklé"): 

        

Následující výtvarné návrhy Jana Vrby mohly být určeny jak pro  výrobu ručně vázaných koberců, tak pro technicky náročné žinylkové axminsterské koberce nebo nábytkové či dekorační tkaniny:

       

Ovšem za klenoty ve své sbírce, jistě právem, považují dámy Drahuška Králová s dcerou Janou, následující tři originální návrhy koberců v pořadí: koberec pro Vatikán, koberec pro Lichtenštejnský palác ve Vídni a koberec pro prezidenta Francie.

      

Paní inženýrka Alena Pokorná, která ve vratislavické továrně na koberce pracovala od roku 1960 (tehdy TOKO) vzpomíná na Jana Vrbu jako na muže vysoké, mírně nakloněné postavy, který se ve firmě těšil značné vážnosti a úctě.