MALLMANOVÉ A GINZKEYOVÉ, VRATISLAVICKÁ TOVÁRNA V OBDOBÍ 3. GENERACE (1934-1945)

Jedinými mužskými potomky Ginzkeyů ve třetí generaci byli vnuci Ignaze Ginzkeye st., potomci jeho nejmladšího syna Alfreda. Willy zemřel bezdětný a po nejstarším synovi Ignazovi zůstaly pouze dvě dcery. Na scéně se však objevili Mallmannové.

 Carl Arthur Joseph Mallmann (* 1.11.1847, Boppard, Německo, † 27.6.1908, Boppard) se totiž oženil v roce 1882
s Rosou Antonii Ginzkeyovou, sestrou Willyho Ginzkeye, v jejichž podniku zastával pozici generálního rady. Z tohoto krátkého manželství se narodili dva synové Carl a Alfred Mallmannovi. Rosa zemřela ve věku nedožitých 24 let zřejmě při porodu druhého syna. Carl Mallmann se tedy za necelé dva roky oženil podruhé a vzal si druhou sestru Willyho Ginzkeye a to Marii Julianu Ginzkeyovou. Také s Marií měl dvě děti, dceru Mizzi a syna Egona. A tak se starý německý rod Mallmannů spříznil s českými Němci z Vratislavic a ve třetí generaci po zakladateli továrny Ignazi Ginzkeyovi se na řízení firmy podíleli již zástupci obou rodů.

Alfred Ginzkey jun. (30.1.1897, Liberec, † 10.1.1975, Vídeň) se po roce 1918 stal vedoucím expozitury ve Vídni. Za manželku si vzal Karlu Zelenkovou. Ještě v roce 1943, kdy podnik slavil sté výročí své existence, firmu vedl Alfred Mallmann coby senior chef společně s bratrem Egonem a bratranci Alfredem jun. a Heinrichem Ginzkeyovými. V roce 1945 již firemní kronika Alfreda mezi majiteli neuvádí.

                    Carl A. J. Mallmann

Heinrich Theodor Ginzkey (* 17.9.1903, Vratislavice, † 10.1.1971, Lofer, Rakousko), zvaný Heinz, se v roce 1930 oženil s Margaritou Seidlovou. Řídil nákup a výrobu tzv. "umělé vlny" v horní továrně Kunstwollefabrik (v trhárně). V říjnu 1945 byl zatčen a souzen libereckým soudem za podporu a propagaci nacizmu a odsouzen na
1 rok vězení. Zbytek života dožil v Rakousku. V roce 1948 založil Heinrich Theodor v St. Martinu u Loferu v Rakousku novou firmu pod názvem Textilbetrieb Lofer GmbH.

Mallmannové ovšem ve třetí generaci vratislavických kobercářů Ginzkeye téměř zastínili.

Alfred Wilhelm Franz Mallmann (* 25.4.1885, Liberec, † 25.7.1945, Vratislavice) byl synem již zmíněného Carla Arthura Josepha Mallmanna a jeho první manželky Rosy Antonie rozené Ginzkeyové. Do firmy nastoupil již v roce 1909 jako technický ředitel. Po smrti Willyho Ginzkeye v roce 1934 převzal vedení celého podniku, který pak jako generální ředitel řídil až do roku 1945. Zemřel 25. července v den, kdy prý byly ve firmě němečtí ředitelé odvoláni.  Podle některých informací zemřel
z velkého rozrušení na srdeční mrtvici, podle jiných měl dokonce na zámečku spáchat sebevraždu. Zřejmě se nedokázal smířit s novou poválečnou realitou
a neunesl s tím spojené ztráty.

Egon Fritz Phillip Mallmann (* 2.11.1890, Liberec, † 13.10.1980, Kitzbühel) byl synem stejného otce Carla A.J. Mallmanna, ale jeho druhé manželky Marie Juliany rozené Ginzkeyové, sestry Rosy. Na řízení vratislavické továrny se podílel od roku 1919 a spolumajitelem firmy se stal 30.6.1929. V roce 1945 patřil společně
s nevlastním bratrem Alfredem Mallmannem, bratrancem Heinrichem Ginzkeyem a tetou Julií Culp-Ginzkey ke čtyřem majitelům firmy.

Julia Bertha Culp-Ginzkey (* 6.10.1880, Groningen, † 13.10.1970, Amsterdam), druhá manželka a vdova po Wilhelmovi Ginzkeyovi musela jako Židovka v roce 1938 uprchnout z Vratislavic před nacisty do rodného Nizozemí. Zde žila
v Amsterdamu u své sestry Betsy a kde také v roce 1970 nikterak bohatá zemřela.

V letech 1901-1919 byla mezinárodně oslavovaným mezzosopránem. Zpívala pro nizozemskou královnu Wilhelminu, pro německou císařovnu Augustu Viktorii a v roce 1913 vystoupila v Americe v Carnegie Hall v New Yorku. Ve Spojených státech se stala brzy známou jako "holandský slavík". 

V roce 1905 se Julia Culp provdala v Německu za Ericha Mertena. Toto manželství bylo rozvedeno v roce 1918, když se mezitím seznámila s Wilhelmem Ginzkeyem. Vzali se 23. července 1919 a manželství ukončila až smrt Willyho v roce 1934.

            Julia Bertha Culp-Ginzkey

 Na počátku třicátých let, v době velké hospodářské krize, se firma dostala do odbytových potíží a byla dokonce nucena odvracet bankrot. Díky vysokým úvěrům čelila nesmírnému tlaku bank, které vytvořily plán na přeměnu firmy v akciovou společnost s cílem získat lacino mohutnou továrnu. Vzhledem k mnichovským událostem se vleklá jednání o akcionování podniku nezdařila a majitelé Mallmannové a Ginzkeyové svoji firmu uhájili. Naopak změněné politické prostředí Sudet vytvářelo podmínky pro nový rozvoj výroby také ve vratislavické továrně.

Během druhé světové války začala firma opět prosperovat. V roce 1943 tak mohla oslavovat 100 leté výročí od svého založení. Zejména díky výrobě přikrývek pro Wehrmacht, ale také  zásluhou strojírenské výroby součástek pro rakety V-1 se podnik definitivně vymanil z dluhů. V té době firma zaměstnávala ve výrobě také nuceně nasazené pracovníky . Ti měli nahrazovat muže bojující za Německo na frontě. 

Na fotografii rodiny Ginzkeyů a Mallmannů ke 100. výročí založení firmy stojí třetí zleva Alfred W. F. Mallmann, za ním Heinrich T. Ginzkey, třetím mužem zleva je Egon F. Ph.Mallman a zcela vpravo v uniformě důstojníka Wehrmachtu Alfred Ginzkey jun.

S koncem 2. světové války však končí i více jak stoletá historie soukromé firmy založené vratislavických rodákem Ignazem Ginzkeyem. Továrnu převzal československý stát a zavedl zde výměrem z 5. září 1945 národní správu. Prvním národním správcem se stal Ing. Bohuslav Jičínský, tehdejší ředitel brněnské firmy Klazar. A protože z Brna do Vratislavic to přeci jenom je kus cesty, měl údajně z brněnské kobercárny dojíždět do té  vratislavické pouze dvakrát do měsíce. V prvních měsících po válce tak ve firmě nadále působili Alfred Mallmann, Egon Mallmann i Heinrich Ginzkey. 

Výměr o uvalení národní správy na firmu I. GINZKEY

Od 1. ledna 1946 byl zřízen národní podnik Továrny koberců a nábytkových látek, Vratislavice nad Nisou. Následovala výrobně hospodářská jednotka Bytový textil n. p., VHJ Průmysl bytových textilií n. p. a konečně Bytex n. p., který zanikl rozdělením k 30. 6. 1990. Ale to je již jiná historie.