O Jubilejním koberci
"Jubilejní koberec" byl zhotoven před 100 lety k 70. narozeninám Wilhelma Ginzkeye, úspěšného ředitele a spolumajitele firmy Teppich und Decken Fabriken I. Ginzkey, Maffersdorf. Více o Jubilejním koberci v článku JUBILEJNÍ KOBEREC ZNOVU VE VRATISLAVICÍCH.
Iniciátorem zhotovení tohoto nástěnného obrazového koberce byl další ze spolumajitelů firmy Egon Mallmann, synovec Wilhelma Ginzkeye, zvaného Willy. Přípravné práce započaly již na začátku roku 1926. Návrh a výkres byl vyhotoven v návrhářském ateliéru firmy I. Ginzkey pod vedením šéfa ateliéru Josefa Halbiga. Střed koberce byl navržen a patronován místní výtvarnicí slečnou Elizabeth Kerbetz, kraje koberce byly kresleny a patronovány panem Rudolfem Nowakem podle orientálního gobelínu. Budovy kreslené v krajích koberce byly opět dílem slečny Kerbetz.
Koberec byl dohotoven dne 22. října 1926 pouhé 4 dny před životním jubileem Willyho.
Po dokončení byl Jubilejní koberec předán na výstavu do Severočeského (tehdy Živnostenského) muzea v Liberci, kde jej během 12 dní shlédlo na 4.000 návštěvníků. Již 3. listopadu 1926 byl převezen na výstavu uměleckých řemesel do Vídně. Další cestovní osudy Jubilejního koberce jsou zachyceny ve firemní kronice podle vyprávění spoluautorky návrhu E. Kerbetz. Místa, kde byl Jubilejní koberec vystavován, byla po jeho návratu dodatečně vyšita červenou nitkou na mapách zemských polokoulí uprostřed koberce. Do Vratislavic se koberec vrátil v roce 1939, těsně před vypuknutím 2. světové války.
Ze zahraniční prezentace Jubilejního koberce firmy I. GINZKEY
O Elišce Kerbetzové
Elisabeth Kerbetz pracovala jako návrhářka a kreslířka pro vratislavickou firmu I. Ginzkey & Co. Na tvorbě návrhu Jubilejního koberce měla velmi významný podíl, stejně jako na jeho patronování. Tyto práce prováděla podle kroniky v době od 22. února do 31. srpna 1926, tedy více jak půl roku.
Dne 25. ledna 1927 odcestovala Elisabeth Kerbetz do Spojených států amerických. Působila přímo v newyorském ateliéru a zastoupení firmy Ginzkey. Firma v té době exportovala zboží do celého světa a měla rozsáhlou síť zahraničních poboček v desítkách světových metropolí.
Její práce ve firmě spočívala v navrhování koberců a přikrývek a jejich následném kreslířském zpracování. Např. z dochovaných materiálů z roku 1937 je znám její konkrétní výtvarný návrh vlněné přikrývky (označený jako dess. 3535) v rozměrech 150×200 cm a 240×280 cm.
E. Kerbetz, návrh dezénu vlněné přikrývky, 1937
Výtvarné návrhy byly v té době prováděny obvykle technikou kvaše na papírové čtvrtky. Pokud byl návrh schválen a vybrán pro další zpracování, následovalo převedení navrženého dezénu na rastrový milimetrový papír, který v textilnictví vyjadřoval křížení osnovy a útku. V další etapě patronéři překreslovali dezén do ještě větší mřížky, která již nahrazovala jednotlivé vazní body pro vazačky zhotovující ručně vázané koberce. Takto zvětšený výkres (patrona) byl dobře čitelný
a tkadlena - vazačka podle něj byla schopna přesně pracovat a vyvazovat jednotlivé uzlíky do připravené osnovy.
V poválečném období zůstala Elisabeth Kerbetz v Československu ve Vratislavicích i po znárodnění a zavedení národní správy. Patřila mezi ty německé zaměstnance, které firma pro další existenci nezbytně potřebovala (získala status nepostradatelného specialisty). Kreslíři a návrháři vzorů pro koberce Ginzkey byli natolik unikátní, že si národní správa národního podniku TOKO vymohla u úřadů jejich setrvání, aby nedošlo ke kolapsu výroby a ztrátě exportního know-how. Návrhářem
a kresličem se člověk nestane přes noc. Po válce začala své návrhy a výkresy místo německého Elizabeth Kerbetz podepisovat počeštěnou formou Eliška Kerbetzová.
Z poválečného období se dochovala i některá její díla z volné tvorby. Z této doby pochází například její duchovní obraz Kristus s trnovou korunou z roku 1948 nebo krajinářský obraz Ještědu. Z roku 1949 se v soukromých rodinných sbírkách potomků jejího tehdejšího kolegy návrháře a kresliče Jana Vrby dochovaly jejich rodinné kreslené portréty.
Z výtvarné tvorby Elišky Kerbetzové ještě v Československu roku 1949
Z osobní vzpomínky paní Králové na Elišku Kerbetzovou
Paní Drahuše Králová, roz. Vrbová byla dlouholetou zaměstnankyní Bytexu, kde pracovala na ekonomickém úseku v oddělení statistiky. Její otec, návrhář Jan Vrba byl pracovním kolegou Elišky Kerbetzové a rodina Vrbových s ní byla dlouhou řadu let v kontaktu.
Paní Králová na Elišku Kerbetzovou zavzpomínala takto:
| "Elsa Kerbetz se narodila 29. listopadu 1903 v Ober Schwägersdorf ( poznámka: Horní Krčmy, poblíž |
Postavení německých občanů po válce na našem území bylo složité a nelehké. Kromě jiných omezení, byli postihováni i finančně, proto si slečna Kerbetzová přivydělávala malováním portrétů a prodejem obrazů. Tehdy, když ji tatínek pozval, aby zhotovila portréty i naší rodiny, jsem se s ní seznámila. Pamatuji si ji jako ženu střední postavy, štíhlou s lehce prokvétajícími vlasy.
Protože se rodiče se slečnou Kerbetzovou stýkali i nadále, byli jsme obeznámeni i s jejím rodinným zázemím. Spolu s maminkou očekávala informace
o svém bratru, o kterém měla obdržet zprávu, že byl údajně zajat. Když se po roce 1949 začali navracet vojáci ze zajetí, usoudila, že pokud se její bratr vrátí, pak do Německa. Požádala tedy s maminkou o přesídlení a spolu odešly do bývalého sběrného tábora v Liberci Harcově, který po roce 1946 sloužil jako tábor pro osoby čekající na povolení k vystěhování.
Slečna Kerbetzová i po odchodu do Německa udržovala s mými rodiči písemný styk, a protože se v dopisech již nikdy o bratrovi nezmínila, pravděpodobně ke kýženému setkání nedošlo. Poslední písemnou zprávou od slečny Kerbetzové bylo blahopřání k mé svatbě v roce 1960 z města Herzogenaurach.
Domnívám se, že ve vratislavických domácnostech se mohou ještě i dnes nacházet její díla, a to nejen portréty, ale i obrazy zhotovené jinými technikami."
Závěrem je možné ještě dodat, že Eliška Kerbetzová vlastnila cennou sbírku poštovních známek, která původně patřila jejímu bratrovi. Ten s největší pravděpodobností padl ve válce nebo zůstal nezvěstný. Tuto sbírku Eliška později darovala malé dceři svého kolegy Jana Vrby, čímž u ní tehdy probudila celoživotní filatelistickou vášeň.
