Po smrti zakladatele továrny na koberce a deky ve Vratislavicích Ignaze Ginzkeye převzali vedení firmy jeho synové. Nejdříve Ignaz Ginzkey jun. a Wilhelm Ginzkey , zvaný Willy, později se připojil i nejmladší z bratrů Alfred Ginzkey. Po celé dlouhé období 58 let vymezené pro druhou generaci stál v čele firmy Willy Ginzkey.
Ignaz Ginzkey ml. (* 27.7.1851 Vratislavice nad Nisou, † 10.10.1895 Vratislavice nad Nisou) byl nejstarším synem zakladatele vratislavické továrny na koberce a deky
a na jejím vedení se podílel již za života svého otce Ignaze st.. Když v roce 1891 poprvé navštívil Vratislavice a továrnu císař Franz Josef I., je velmi pravděpodobné, že ho před firmou vítali Ignaz ml. spolu s bratrem Wilhelmem. O významném postavení Ignaze Ginzkeye mladšího svědčí i skutečnost, že v letech 1891-1895 byl prezidentem pobočky mocné Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Zemřel předčasně ve věku 44 let. Byl ženatý s Helenou, roz. Suessovou, se kterou měl dvě dcery Nelli a Cristu.
Wilhelm Ginzkey (* 26.10.1856 Vratislavice nad Nisou, † 29.4.1934 Liberec) byl také již od raného mládí zapojen v otcově firmě. Když jeho otec zemřel, nebylo Wilhelmovi ještě ani celých 20 let. Jak se však ukázalo v následujících letech, byl to právě on, kdo se nejvíce zasloužil o další růst a rozvoj firmy. Jeho pozice ve vedení továrny byla navíc umocněna rannou smrtí obou bratrů, kteří zemřeli ve stejném věku 44 let. Po smrti mladšího Alfreda v roce 1911 tak zůstal Wilhelm hlavou firmy dlouhých 23 let sám. Ve vedení firmy stál společně s bratry a nakonec tedy sám dlouhých 58 let.
První sňatek uzavřel v roce 1890 s Rosou Mrzinou z Liberce, která však zemřela 18.11.1905 v Berlíně. Podruhé se oženil až v roce 1919 jako velmi zralý muž se známou nizozemskou zpěvačkou (zvanou holandskou slavicí) Julií Berthou Culp. Žádné potomky však Wilhelm po sobě nezanechal.
Zasloužil se o založení Průmyslového muzea v Liberci a od roku 1894 předsedal jeho kuratoriu. Podobně jako jeho bratr Ignaz i Willy se stal prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Liberci a od 1902 dokonce zasedal v Panské sněmovně horní komory vídeňského parlamentu.
Alfred Ginzkey (* 28.9.1866 Vratislavice nad Nisou, † 27.6.1911 Dresden, Německo) byl nejmladší ze tří mužských potomků Ignaze Ginzkeye st. a v době otcovi smrti byl sotva desetiletý. Do vedení firmy se zapojil až po ukončení studií
a stáží v roce 1891. Vystudoval gymnázium v České Lípě a Litoměřicích, práva na univerzitě v Grazu (Štýrském Hradci)
v Rakousku a textilní školu v anglickém Leedsu. Absolvoval rovněž stáž v továrně na koberce v Halifaxu v Kanadě. Podnikal zahraniční cesty po Evropě i do zámoří. Pro vedení firmy měl Alfred ze všech svých sourozenců tu nejlepší průpravu. Od roku 1900 byl prvním místopředsedou Svazu severočeských průmyslníků a v roce 1910 se stal prozatímním předsedou Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Byl rovněž náhradníkem Státní železniční rady, členem správní rady vratislavického pivovaru a liberecké automobilky RAF. Reichenberger Automobil Fabrik založil v roce 1907 Theodor Freiherr von Liebig se svými partnery Oskarem von Klingerem a Alfredem Ginzkeyem. V červnu roku 1909 se uskutečnil automobilový závod Berlín - Wroclav - Budapešť - Vídeň - Mnichov, kde mezi 113 jezdci závodil na liberecké "rafce" také Alfred Ginzkey. Alfred zemřel, údajně na otravu krve, ve stejném věku 44 let jako jeho nejstarší bratr Ignaz.
Willy Ginzkey a jeho bratři
Willy nebo dokonce "železný" Willy, jak se mu všeobecně říkalo, dokázal zajistit další mohutný rozvoj vratislavické továrny a v konečném důsledku i samotné obce.
Po otci zakladateli zděděnou výrobu kobercových a přikrývkových mykaných přízí, zavedeném barvení, tkaní oboustranných holandských a kideminsterských koberců, prutových koberců buklé a wiltonských, výrobu přikrývek a houní a konečně "třešničce na kobercářském dortu" ručně vázaných koberců, dále rozšiřoval výrobní sortiment firmy. Po účasti na světové výstavě v roce 1876 ve Filadelfii, předvedla firma svoje výrobky v následujícím roce 1877 na Jihoafrické mezinárodní výstavě v Kapském městě.
Averz a reverz medaile z Jihoafrické mezinárodní výstavy v Kapském městě v roce 1877
Společně s bratrem Ignazem zavedli kolem roku 1885 výrobu potahových látek na nábytek. V této době je v továrně instalována již stovka mechanických stavů
a k tomu 70 stavů na výrobu ručně vázaných koberců, z nichž některé měly mimořádnou šíři až 17 m. Továrna měla dvě přádelny na výrobu kobercových přízí
a mykaných přízí pro výrobu přikrývek. V provozu byla tzv. trhárna na výrobu "umělé vlny", dále tkalcovny a úpravny koberců a dek a kompletní přípravárenské provozy jako je skárna, motárna, snovárna a samozřejmě vlastní barevna. V této době již vratislavická továrna zaměstnávala 1200 pracovníků. O pět let později v roce 1890 bylo dělníků už 1480 a úředníků 48.
Ignaz s Wilhelmem věnovali vysokou pozornost rovněž technickému rozvoji firmy ve svém oboru. Jako příklad lze uvést instalaci prvního plně mechanického kobercového stavu - patent "Wächtler" zavedeného ve Vratislavicích v roce 1887.
Stěžejním výrobkem v této době byl zvláštní druh vázaného koberce dodávaný na trh pod názvem PERSAN - ANCIENT ("starověký peršan"), který byl vyráběn
z jemné angorské vlny. Předlohou pro jejich výrobu byly staré perské koberce. PERSAN vynikal barevností, výrazností vzorů a výběrem materiálů.
Koberec Persan - Ancient
Druhou zásadní oblastí vzorování v posledních dvou dekádách 19. století se staly koberce slohu Ludvíka XIV., XV. a XVI. Představovaly nádherné květinové vzory ve velice vkusně volených jemných odstínech všech koloritů.
Koberec v Ludvíkovském stylu
Ručně vázané koberce získávaly v poslední čtvrtině 19. stolení vratislavické továrně mezinárodní prestiž. V roce 1884 byl dokončen koberec pro rumunského krále
o velikosti 10,70 x 12,90 m. V roce 1886 byl expedován pro výstavu ve Filadelfii ručně vázaný koberec v rozměru 11,70 x 18,40 m. Ve stejném roce byl vyvázán kruhový koberec ve slohu Ludvíka XIV. o průměru 8,70 m pro výstavu v Praze. Pro pařížskou výstavu byla vyrobena série koberců s francouzskými květinovými motivy v barokním a rokokovém slohu. V roce 1887 byl dokončen ručně vázaný koberec s cizelovaným vzorem pro USA. Za významnou lze považovat účast firmy na světové výstavě v Paříži v roce 1889. Předvedeny byly koberce v kvalitě Persan-Ancient a také brokátové a gobelínové potahové tkaniny.
Mimořádně úspěšným krokem Ginzkeyovy továrny se ukázalo zavedení žinylkových axminsterských koberců pod značkou ARGAMAN v roce 1894. Jejich komerční úspěch mohl směle konkurovat úspěchu ručně vázaných koberců.
Tkalcovna Argamanů Argaman - reklama (obrázek ze sbírky SČM v Liberci)
Ve stejném roce 1894 Ginzkeyovi bratři Ignaz, Willy a Alfred přivedli do vratislavické továrny profesora pařížské královské gobelínářské školy Louise Foussadiera a s jeho pomocí zavedli výrobu gobelínů francouzskou technikou Savonerie, které si oblíbil i František Ferdinand d´Este. Ve stejném roce byla utkána kopie známého gobelínu (tapisérie) Verdura s griponem a zvířaty, která je v majetku Severočeského muzea v Liberci.
Tkalcovna gobelínů
Na další rozvoj továrny po roce 1895 zůstali Willy s Alfredem až do roku 1911 sami, již bez zesnulého Ignaze. V tomto období se v Evropě prosazuje nový umělecký směr SECESE. Ginzkeyové navazují širokou a bohatou spolupráci s velkým množstvím umělců a návrhářů. Často jde o světoznámé osobnosti jako Bauer, Bernd, Fix, Hammel, Charlemont, Christiansen, Moll, Mucha, Myrbach, Olbrich, Orendi, Plečnik, von Skala, Sturm, Voasey nebo vratislavičtí Josef Halbig či akademická malířka Kerbezová a mnoho dalších. Tito umělci, návrháři, architekti, profesoři vysokých uměleckých škol vytvořili pro vratislavickou továrnu na 800 secesních návrhů.
Ginzkeyové v tomto období zřizují vedle tkalcovny gobelínů také jejich restaurátorskou dílnu. Další rozvoj jim umožňuje v roce 1900 zavedení výroby česaných přízí pro koberce a potahové látky.
Období přelomu 19. a 20. století se nese ve znamení secese, která se mohutně projevila ve výrobcích firmy. Vrcholem se pak stala účast na světové výstavě v Paříži roku 1900, kde monumentální portál vratislavické továrny tvořil vchod od maďarské k rakouské expozici. Vystavené vázané koberce
a gobelíny byly vyrobeny podle návrhů Alfonse Muchy, profesorů Christiansena a Sturma a architektů Myrbacha a Hammela. Hlavní cenu Grand Prix získal gobelín o rozměru 4,5 x 6,0 m vyrobený podle návrhu vratislavického vedoucího návrháře Josefa Halbiga. Vystaveny byly rovněž koberce tkané axminsterskou technikou ARGAMAN, koberce tkané prutovou technikou a deky z ovčí vlny a velbloudí srsti. Úspěch firmy na světové výstavě se přetavil
v úspěch komerční. Zakázky se jen hrnuly. Mezi nimi například i několik unikátních koberců pro USA, z nichž největší měl rozměr 10x24 m.
Expozice firmy I. Ginzkey na Světové výstavě v Paříži 1900
Podobného úspěchu dosáhla firma na následující světové výstavě roku 1904 v St. Louis v USA, které se osobně zúčastnil Willy Ginzkey. Na návrzích koberců pro tuto výstavu se podíleli návrháři jako Plečnik, prof. Hofmann, architekti Baumann, Bauer a Urban. Ginzkeyova továrna si ze St. Louis odvezla dokonce dvě Velké ceny. Po výstavě došla do Vratislavic objednávka na dosud největší rekordní vázaný koberec pro Boston v rozměrech 16,25 x 17,80 m
o ploše přesahující 289 m2. Zvláštností tohoto koberce byl počet použitých barev. Byl totiž kolorován ze 150 barevných odstínů.
Prosperita a rozkvět továrny se odrážel také v počtu zaměstnanců. V roce 1905 jich firma zaměstnávala již 1600. Nejvíce se zvýšila produkce axminsterských koberců Argaman. Před první světovou válkou se tyto koberce vyvážely do více než 40 zemí světa. Významnou zakázkou té doby byla dodávka Argamanů pro petrohradské divadlo.
K roku 1905 se ovšem váže také jedna tragická událost. Dne 21. ledna v 18 hodin večer vyhořela v té době největší budova areálu vratislavické kobercárny. Byla to právě budova, ve které se vyráběly axminsterské koberce Argaman a kde se skladovala žinylka pro jejich výrobu. Z budovy zbyly pouze obvodové zdi. Hned následující rok však byl v těchto zdech zbudován nový sklad žinylky.
S rostoucí obchodní prosperitou firmy neustávala potřeba zvětšování výrobních ploch, což vyžadovalo přestavování původních objektů a výstavbu nových. Z tohoto pohledu byl významný rok 1892, kdy Willy s Alfredem nechali vystavět velký objekt mechanické tkalcovny prutových koberců a v dalším novém ještě větším objektu pak za 2 roky (v roce 1894) zavedli výrobu axminsterských koberců.
Rok po úmrtí Ignaze ml., tedy v roce 1896, byla zahájena stavba rodinného sídla (zámečku) pro Alfreda Ginzkeye. Zámeček byl dokončen v roce 1900.
Zámeček, třetí víla rodiny Ginzkeyů ve Vratislavicích
V roce 1907 byla na místě původní kotelny (pocházející již z roku 1858) vystavěna nová moderní kotelna. Podobně byla v následujícím roce 1908 přestavěna budova barevny pro barvení surovin a přízí včetně sušárny a laboratoře. Řada nových objektů byla vystavěna nebo přestavěna v dalších letech. V roce 1910 byla na místě bývalého Elstnerova mlýnu přestavěna mohutná budova přádelny a současně byla propojena dolní továrna s horní továrnou železniční vlečkou. V roce 1911 byla dokončena budova skladu textilních surovin. V následujícím roce 1912 došlo k přestavbě trhárny s rozšířením o výrobu kobercových přízí a byla zahájena stavba nové administrativní budovy.
Od ledna 1909 nastoupil do vedení továrny na funkci technického ředitele Alfred Mallmann, synovec Willyho ze strany jeho sestry.
Éra Willyho Ginzkeye
Předčasné úmrtí Alfréda uzavřelo 27.6.1911 období společného vedení vratislavické továrny bratrů Ginzkeových. Od tohoto data začala éra takřka 23 let vlády Willyho Ginzkeye. Bylo to zároveň období největších úspěchů vratislavické továrny.
Ještě před začátkem 1. světové války zahájila v únoru roku 1913 továrna dodávky nové kvality axminsterských koberců v kvalitě ASTOR. Produkce ručně vázaných koberců dosáhla v tomto roce ohromujícího objemu 31.981 m2. Ve firemní kreslírně pracovalo tou dobou 50 kresličů a 32 kopistek.
Pánská kreslírna firmy I. Ginzkey
Dne 26.7.1914 však přišla mobilizace a za dva dny začala Velká válka. Pro firmu to však byla příležitost. V únoru 1915 navštívil zástupce továrny Vídeň se vzorky vojenských tkanin a dek. Během války se firma přeorientovala na výrobu přikrývek pro armádu.
V této době probíhala za pomoci italských válečných zajatců stavba 52 metrové zauhlovací a vodárenské věže, která se stala vratislavickou dominantou. Období to bylo složité. V tuhé zimě roku 1918 byl dokonce provoz přerušen pro nedostatek uhlí.
Na konci 1. světové války, zřejmě v letech 1917 až 1918, zavedl W. Ginzkey dokonce vlastní nouzové skleněné "penízky", které nahrazovaly inflací znehodnocenou rakouskou měnu.
Skleněné mince firmy I. Ginzkey, Maffersdorf
Dne 28. října 1918 došlo vyhlášení samostatnosti Československé republiky. Od poloviny listopadu se začali některé zaměstnanci firmy vracet z války ke svému povolání. Ještě v prosinci byl Alfred Mallman jmenován prokuristou firmy. Kontrolu nad ní však měl z pozice předsedy dozorčí rady stále Willy Ginzkey, ale byl to krok, od kterého se později odvíjela převaha Mallmannů nad Ginzkeovými ve vedení firmy. V lednu 1919 nastoupil do továrny ještě Egon Mallmann, bratr Freddyho. Oba byli synovci Willyho Ginzkeye, protože jejich matkami byly Willyho sestry.
Dvacátá léta 20. stolení byla etapou největší prosperity vratislavické továrny. V této době dosáhla největších úspěchů, zhotovila rekordní koberce a stala se leadrem ve výrobě přikrývek, u kterých udávala jejich světový módní trend.
Deky z ovčí vlny nebo velbloudí srsti podle firemního katalogu IGM z roku 1926
V srpnu 1922 byl vyvázán koberec LAHORE o rozměrech 11,12 x 20,11 m2 pro Keithovo divadlo v Clewelandu. Druhý o velikosti 11,05 x 23,85 m2 byl
v květnu 1924 dodán do Keithova divadla v Brooklynu. Jenom pro představu o jeho hodnotě - tento koberec vázalo 24 vazaček celých 14 měsíců.
Dne 2. 10. 1922 byl v Hamburku naložen na zaoceánský parník koberec určený pro Keithovo divadlo v Brooklynu
V roce 1926 byl vyroben v kvalitě Bangalore "Jubilejní koberec" k 70 narozeninám Willyho Ginzkeye, který putoval po výstavách takřka po všech kontinentech, aby šířil slávu vratislavické kobercárny.
Ovšem asi nejslavnější koberec byl dodán v roce 1928 hotelu Waldorf Astoria v New Yorku. Koberec v kvalitě Bangalore o ploše 326 m2 a váze 1.230 kg byl uvázán z 13.013.600 uzlů.
Koberec pro vstupní halu hotelu Waldorf Astoria v New Yorku byl dodán v roce 1928
Pokračoval rovněž další stavební rozvoj továrny, i když již ne v tak bouřlivém rozsahu, jako v první dekádě 20. století. V roce 1924 byl dostavěn nový objekt skladu hotových výrobků. Místo dosavadního skladu byla později zřízena závodní kuchyně.
V roce 1930 měla vratislavická firma obchodní zastoupení ve třicítce metropolí států Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Světová krize však tvrdě dopadla i na vratislavickou továrnu. Před vánocemi 1932 firma propustila všechny zaměstnance, po Novém roce se mohli vrátit jen vybraní.
Na konci dubna 1934 Wilhelm Ginzkey zemřel a s jeho odchodem se uzavřela také éra působení druhé generace Ginzkeyů ve vratislavické kobercárně.
V době jeho vedení továrna zesílila svoji sociální politiku, když zřídila vlastní podnikovou zdravotní pojišťovnu, penzijní fond (penzijní pokladna v r. 1884)
a konzumní spolek umožňující cenově dostupné nákupy. V roce 1904 byl otevřen "Marta-Heim" - zaopatřovací ústav pro chudé. Pro zaměstnance byly za peníze firmy postaveny jídelny, špitál i starobinec. Měrou vrchovatou Willy Ginzkey přispěl k dalšímu růstu a rozvoji továrny, jejímu technickému vybavení, vysoké úrovni a estetice její produkce a v neposlední řadě i k rozvoji a věhlasu Vratislavic. I když nedosáhl kýženého šlechtického titulu "Freiherr von", získal řadu osobních ocenění a uznání.
