VRATISLAVICKÉ MLÝNY - GÜRTLERŮV MLÝN

Počátky průmyslu lze hledat tam, kde lidskou sílu začala nahrazovat přírodní energie. V podmínkách českých zemí to bylo především u vodních toků.d Energie tekoucí vody pomocí důmyslného mechanismu vykonává práci, jejímž výsledkem v případě vodního mlýnu bylo semleté zrno. Častokrát byla na vodním toku společně s mlýnem i pila.

Vodní kolo bylo známé již v antice pravděpodobně od 3. století př. n. l. Do Čech se mohlo dostat někdy v 8. století a do údolí řeky Nisy ještě mnohem déle. Podle Marka Řeháčka je ve frýdštejnském urbáři z roku 1547 zmínka o mlynářce Katharině z osady Nysa. Osada se později zřejmě stala součástí levobřežních Vratislavic. A kde byla mlynářka, musel být i mlýn. Méně optimistický pohled však uvádí liberecký archivář Jiří Bock, který se domnívá, že jde o vdovu po poddaném Mühlerovi. Tudíž by mělo jít spíše o příjmení a nikoliv povolání.

Mlýn za správy Augstenů

Tak či onak jisté je, že nejpozději na počátku 17. století stál na levém břehu Vratislavic mlýn označovaný podle svého provozovatele „Donathův mlýn“ (Dountmühle). Tento mlýn byl postaven českodubskou vrchností, ale byl předán do dědičného pronájmu mlynářským rodinám. Podmínky pachtu umožňovaly dlouhodobou stabilitu jejich fungování, což kontrastovalo s podmínkami, které vytvářela liberecká vrchnost na protějším pravém břehu Nisy.

Podle zápisu v gruntovní knize z roku 1617 obhospodařoval “Donathův mlýn” i s pilou Georg Augsten.

(Gruntovní knihy se vedly od 15. do 19. století a zachycovaly informace o nemovitém poddanském majetku. V té době však výhradním vlastníkem půdy byla vrchnost. Od vrchnosti bylo možné nemovitosti pronajmout nebo i formálně odkoupit, s čímž se pak pojilo právo je prodat, směnit nebo předat potomkům. Vrchnost ovšem s takovým nakládáním musela souhlasit a být předem informována. Gruntovní knihy vedla vrchnostenská kancelář. Po roce 1848 navázaly na gruntovní knihy tzv. pozemkové knihy.)

Augstenové “vlastnili” Dountmühle dobrých 133 let. Po mlynáři Georgovi nastoupil jeho syn Hans Georg Augsten. Když Hans Georg zemřel, prodala vdova, jak bylo tehdy běžné, v září 1684 svému synovi mlýn i s pilou a okolními pozemky za 370 kop (pravděpodobně míšeňských grošů). Syn, který nesl jméno po svém otci rovněž Hans Georg Augsten, si v roce 1705 u českodubské vrchnosti vymohl, aby vrchnost nepovolila na levém břehu Nisy postupně se zvětšujících Vratislavic zřídit druhý mlýn. Za toto privilégium se však musel zavázat platit 6 kop nad závazek stávajících plateb. Když roku 1714 zemřel, připadl podle závěti mlýn s mlynářskou zahradou a všemi pozemky jeho synovi, který tak byl čtvrtým Augstenem v řadě. Ten mlýn obhospodařoval 36 let až ho v září roku 1750 prodal i s okolním majetkem za 700 kop Josefu Reuchelovi (též Reichel). Reuchel nebyl pro Augstena cizím člověkem, byl totiž manželem Augstenovi neteře.

Mlýn za správy Jungů

V březnu 1774 směnil mlynář Josef Reuchel svůj mlýn s mlynářem Josefem Jungem z Dlouhého Mostu. Směnou získal kromě malého mlýnu ještě 685 kop. Jungovi se v Dountmühle usadili na více jak půl století. Nový vratislavický mlynář Josef Jung zde sám působil celých 36 let. Musel zažít I silnou zimu 1780 – 1781, kdy sněžilo už v říjnu a ještě na velikonoce byly ve Vratislavicích zamrzlé všechny mlýny. Po jeho smrti v listopadu 1810 přešel mlýn na Jungova syna Floriána, který pak v roce 1817 odkoupil od Franze Augstena ještě pilu. Spojil tak majetky, které v minulosti patřily k sobě. Pila ho tehdy měla stát 200 zlatých, ale příliš vydařený krok to zřejmě nebyl. Zatímco mlýn vydělával, pila postupně upadala do ztráty. V okolí Vratislavic v té době již nebylo údajně co těžit. A tak zřejmě sám Florián Jung pilu zavřel a zbořil. Když se rozhodl odejít na penzi, prodal mlynář Jung v prosinci 1827 mlýn za 2000 zlatých svému zeťovi Franzi Gürtlerovi.

Gürtlerův mlýn

Franz Gürtler pocházel z Rádla a oženil se s Jungovou dcerou Agátou. Zřejmě nejstarší vratislavický mlýn pak vlastnil dlouhých 41 let. Tak dlouho, že ho místní podle mlynáře nazývali Gürtlermühle ("Gürtlerův mlýn"). Franz Gürtler byl schopný a angažovaný muž. Cestoval po Evropě a zajímal se o modernizace mlýnů, které tou dobou již byly v plném běhu. Svůj starý mlýn pak začal novým trendům přizpůsobovat. Byl společensky angažovaný. V revolučním roce 1848 se stal velitelem vratislavické národní gardy. O dva roky později, v roce 1850, musel čelit na řece Nise veliké povodni, která v celé obci napáchala ohromné škody.

Vývoj však spěl nezadržitelně vpřed. V šedesátých letech 19. století již ztrácely jizerskohorské mlýny na své konkurenceschopnosti a postupně se měnily převážně na textilky. Starý mlynář Franz Gürtler to velmi dobře chápal a tak 28. května 1868 prodal mlýn i s okolními majetky továrníkovi Ignazi Ginzkeyovi. To již ovšem z mlýnu byl “Tuchfabrik” (továrna na sukno) a vedle mlýnu nebo místo něj v budově klapaly tkalcovské stavy. Za jakých okolností byl mlýn přeměněn na textilku nám informace zatím chybí. 

Z utržených peněz si mlynář Gürtler koupil dům na pravém břehu v Maffersdorfu, kde 27. září 1876 ve věku 80 let, údajně ve skromných poměrech, zemřel. Odešel tak na věčnost několik měsíců po Ignazi Ginzkeyovi, který se ovšem dožil pouze 57 let. 

Gürtlerův mlýn již s parní kotelnou

Koupí Gürtlerova mlýna získal Ginzkey základ pro budování areálu "horní továrny" (z pohledu toku Nisy). Zřejmě ještě ve stejném roce 1868 přistavěl k mlýnu objekt parní kotelny, která byla jeho již druhou v pořadí. Zakrátko na místě hospodářských objektů patřících k mlýnu nechal vystavět tzv. Kunstwollefabrik nebo-li "trhárnu" na zpracování textilních odpadů (pravděpodobně v roku 1873).

Jaký byl definitivní konec Gürtlerova mlýna nevíme.  Na jeho místě v ulici Za Cukrárnou dnes stávají auta zaměstnanců Libey, kteří vedle v bývalé trhárně již více než 30 let tisknou vlajky. Paní mistrová Lenka si však  ještě pamatuje, jak se  coby malé děti schovávaly v bývalém mlýnském náhonu, který lze dnes podél objektu továrny na vlajky v ulici Za Cukrárnou pouze tušit v řadě vzrostlých stromů.

V ulici Za Cukrárnou zbylo po bývalém mlýnu jen prázdné místo a oblouk asfaltky